Jak jsem se z držitele české kulturní ceny Gratias agit stal nepřítelem číslo jedna českého státu

Výstavu „Josip Plečnik – středoevropský architekt“ zorganizovalo Slovenské národní muzeum a Architekture Week v Praze, který se specializuje na prezentaci architektury. V Bratislavě si můžete prohlédnout velké množství kusů nábytku, modelů, kreseb a nejrůznějších dalších originálních exponátů, které pro tuto příležitost zapůjčili soukromé osoby i domácí a zahraniční světské a církevní instituce. Po pařížské výstavě v roce 1986 a prezentaci Plečnika v Praze a Lublani o deset let později je to další událost, která nás může naplnit hrdostí, že jako malý národ máme umělce světového renomé. 

Plečnikův návrh slovinského parlamentu je výjimečným architektonickým dílem a zároveň symbolem naší státnosti. Není náhodou, že zdobí také pozadí prezidentského pódia. Městské muzeum v Lublani však nebylo ochotno zapůjčit model slovinského parlamentu. Obrátil jsem se proto na kancelář prezidentky republiky, která mi sdělila, že nemůže zasahovat do činnosti muzea. Slováci nakonec přistoupili na dohodu a Městské muzeum jim model zapůjčilo, byť pouze na čtrnáct dní a za poplatek 5 250 eur. Jen zabalení do bublinkové fólie stálo slovenských daňových poplatníků neuvěřitelných 2 000 eur. Proto jsem osobně požádal naši prezidentku v Bratislavě, aby model zůstal vystavený až do konce výstavy. Kdyby každá výstava stála tolik, nikdy by se žádné výstavy nekonaly. Slovenský organizátor již podepsal smlouvu s profesionální společností za mnohem nižší cenu, která zahrnovala balení a dopravu. Argument, že v den výročí otevření Plečnikova domu je model neoddělitelnou součástí stálé sbírky Muzea architektury, a proto nemůže být zapůjčen na delší dobu, je přitažený za vlasy, protože v Lublani ho může vidět jen několik desítek návštěvníků, zatímco na Bratislavském hradě se očekává návštěvníků mnohem více. Mimochodem, žádný z ostatních půjčovatelů exponátů nepožadoval žádnou platbu, protože všem bylo jasné, že se jedná o událost národního významu. 

Akce sklidila od samého začátku mnoho chvály. Plečnikova výstava bude v Bratislavě k vidění do června příštího roku. Po mimořádné návštěvnosti v den vernisáže můžeme doufat, že i v budoucnu bude přitahovat mnoho návštěvníků. 

Toto je světlejší stránka mince, ale bohužel existuje i ta temná. Domácí kritici Ficova režimu využili tuto událost k protestu. Renomovaná slovenská historička architektury Henrieta Moravčiková zavolala svým kolegům a vyzvala je, aby zahájení výstavy bojkotovali. Bohužel se jich zahájení příliš mnoho nezúčastnilo, i když o další návštěvníky nebyla nouze. Čas brzy ukáže, že tato událost nemá nic společného s politickou situací na Slovensku a že není důvod se obávat, že výstava zůstane v odborných kruzích bez povšimnutí.

Mnohem méně povzbudivá je skutečnost, že jako hlavní autor výstavy a zapůjčitel značného množství skic, předmětů a fotografií jsem to zažil na vlastní kůži. Den před vernisáží byl stanoven protokol, podle kterého měli nejprve promluvit čtyři prezidenti, a to Nataša Pirc Musarová, Slovák Peter Pellegrini, Čech Petr Pavel a Rakušan Alexander van der Belen, a poté měla následovat krátká prezentace výstavy Zdenkem Lukešem z Pražského hradu a mnou. V den vernisáže přišel z kanceláře českého prezidenta Petra Pavla (kterého jsem měl osobně provázet výstavou) příkaz, abych byl vyřazen ze všech protokolárních záležitostí a nemohl pronášet žádné projevy ani provádět žádné prohlídky. Slováci, kteří výstavu organizovali, nevěděli, jak situaci vyřešit.  Aby mě neurazili, nakonec se rozhodli zrušit projev i Lukešovi. Na vernisáži tak promluvili a návštěvníky výstavou provedli pouze ti, kteří se Plečnikem nikdy nezabývali. Česká média z této události udělala politické setkání čtyř prezidentů a o výstavě se prakticky nezmínila. Nikdo nevyjádřil ani nejmenší vděčnost za veškeré úsilí, které jsme do toho vložili.

Důvodem toho všeho je Maroko, kam Jana Chaloupková, kterou jsem potkal během svého působení jako velvyslanec v Praze, odešla před šesti lety pracovat jako konzulka na českém velvyslanectví. Viktor Lorenc, český velvyslanec v Rabatu, byl zpočátku s její prací velmi spokojen, ale brzy na ni začal vyvíjet tlak, aby vydávala schengenská víza podezřelým osobám, které neovládaly žádný jazyk a nesplňovaly žádná schengenská kritéria. Konzulka se tomu bránila, aniž by tušila, že nelegální vydávání víz má mnohem závažnější pozadí. Velvyslanec jí řekl, že žádný z žadatelů nezůstane v České republice, ale že všichni odcestují do Francie a dalších evropských zemí, a proto není třeba se starat o to, co tam budou dělat. Jednalo se o organizovaný nelegální obchod s vízy, jejichž tržní hodnota se pohybovala mezi 4 000 a 5 000 eury. Konzulka také nevěděla, že víza byla nakonec spojena s obchodem. Jedna ze zpráv českého ministerstva zahraničí dokonce uvádí, že konzulka zničila již dohodnuté smlouvy s Marokem tím, že nevydala tato víza. Týkalo se to hlavně Czechoslovak Group Michala Strnada. O tom všem existuje spousta důkazů, ale příslušné organizace o ně nemají zájem. Není známo, kdo zaplatil tyto obrovské částky, o kterých by chudí obyvatelé odlehlých oblastí Maroka mohli jen snít, ale můžeme si jistě představit, že byli do Evropy vysláni za konkrétním účelem. Nelze podceňovat ani bezpečnostní riziko, tj. vazby na teroristické skupiny. Vzhledem k tomu, že do obchodu s vízy je zapojeno mnoho lidí, nebyl tento trestný čin nikdy vyšetřován. 

Český zbrojní průmysl má dlouhou tradici. Stát tak plní své pokladny a zároveň řeší problém nezaměstnanosti. Tato záležitost je proto nedotknutelná. Češi legálně prodávají zbraně africkým zemím, které nejsou na seznamu zakázaných, odkud se s největší pravděpodobností dostávají do zakázaných oblastí. Není překvapivé, že nejbohatším Čechem je hlavní obchodník se zbraněmi Michal Strnad. Ahmed Bahdou, zprostředkovatel obchodních kontaktů, sám řekl, že mu Češi nechtěli zaplatit jeho podíl a místo toho mu dali víza. V důsledku toho byla tvrdohlavá konzulka okamžitě odvolána a poté propuštěna ze své funkce, což je v rozporu s prioritami boje proti korupci, ochrany vnějších schengenských hranic a ochrany oznamovatelů. 

Stal jsem se svědkem této události čistě náhodou, protože jsem byl v Maroku se zaměstnanci královského paláce, kteří mě informovali o těchto machinacích, když jsme připravovali výstavu pro české velvyslanectví o Plečnikově renovaci Pražského hradu. Spolu s konzulkou jsem to nahlásil českému ministerstvu zahraničí, což mě bez mé viny vystavilo nezákonným odvetným opatřením. Při zahájení výstavy se mi nicméně podařilo předat českému prezidentovi dopis s žádostí o rehabilitaci konzulky, která se nedopustila žádného protiprávního jednání, ale pouze postupovala podle pokynů EU. 

Česká politická scéna se dlouhodobě potýká s problémem hluboce zakořeněné korupce. Podle Transparency International se země nachází pod průměrem EU, o čemž svědčí výše zmíněný prodej schengenských víz v Maroku a nelidská odvetná opatření proti oznamovateli. Vláda slíbila protikorupční strategii, ale zjevně to není její priorita. To dokládá například i nesplnění směrnice EU o ochraně whistleblowerů, v důsledku čehož musí země zaplatit Evropské komisi pokutu ve výši 2,3 milionu eur za to, že včas nepřijala příslušné právní předpisy. Bohužel, Havlova doba je dávno pryč. 

16. října 2025
https://demokracija.si/
P.S. Tučné zvýrazněný text. J.Š.
***
1.10.2025: Bratislavský hrad - ostuda MZV ČR a prezidenta gen. Petra Pavla
Věřím, že můj závěrečný vzkaz na videu osloví lidi dobré vůle a slušného vychování. Předčasný odchod prof. Prelovšeka nebyl způsoben mnou uvedenými možnostmi ...