Když procesní právo přestává chránit: jak stát ztrácí kontakt s realitou života, aneb „pachová stopa“ pachatelů vyplouvá stále více na povrch

Český právní stát je často hodnocen podle existence formálních záruk – práva na soudní ochranu, práva na odvolání, práva na spravedlivý proces. V praxi se však stále častěji ukazuje, že tyto záruky fungují pouze formálně. Procesní právo, které má občana chránit, se mění v nástroj, jímž stát přenáší odpovědnost za selhání systému výhradně na jednotlivce.

Nejde o jednotlivé excesy. Jde o opakující se systémový jev, na který dlouhodobě upozorňuje i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

Jedním z nejproblematičtějších institutů je fikce doručení. Právní konstrukce, podle níž se písemnost považuje za doručenou, i když se adresát s jejím obsahem fakticky neseznámil, je sice zákonná, ale její aplikace často popírá smysl práva na přístup k soudu.

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že formální výklad procesních předpisů nesmí vést k popření podstaty základních práv, zejména práva na soudní ochranu. Evropský soud pro lidská práva zároveň zdůrazňuje, že přístup k soudu musí být reálný a efektivní, nikoli iluzorní.

Přesto je fikce doručení v praxi aplikována mechanicky – bez ohledu na nemoc, pobyt v zahraničí či objektivní nemožnost se s obsahem zásilky seznámit. Právo na obranu se tak může vyčerpat dříve, než vůbec vznikne reálná možnost ho uplatnit.

Stát určuje způsob doručování, stanoví lhůty a rozhoduje o procesním režimu řízení. Pokud však doručení selže nebo je adresát objektivně omezen, nenese stát žádné důsledky.

Veškeré riziko je přeneseno na občana – i tehdy, když jedná v dobré víře, zajišťuje přebírání pošty a snaží se se soudem komunikovat. Tento přístup je v rozporu se zásadou rovnosti zbraní, která je základním prvkem spravedlivého procesu podle judikatury Ústavního soudu i ESLP.

Formální rovnost, při níž jedna strana disponuje aparátem profesionálů a druhá nese veškerá rizika procesního selhání, není skutečnou rovností.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně varuje před tzv. přepjatým formalismem, tedy situací, kdy soudy upřednostňují procesní pravidla před ochranou základních práv. Přesto se v běžné praxi setkáváme s rozhodnutími, která odmítají opravné prostředky pro minimální překročení lhůty, aniž by byly zohledněny konkrétní okolnosti případu.

Evropský soud pro lidská práva přitom dlouhodobě zdůrazňuje, že procesní pravidla nesmí být aplikována tak rigidně, aby znemožnila výkon práva na soudní ochranu. Smyslem procesního práva není efektivita sama o sobě, ale spravedlivé rozhodnutí.

Procesní právo v současné podobě předpokládá ideálního účastníka řízení: zdravého, neustále dostupného, s dostatkem času a právních znalostí. Tento model však neodpovídá realitě života.

Jednotlivec může být nemocný, v zahraničí, v tíživé životní situaci. Stát naopak disponuje kontinuitou, personálním zázemím a právními experty. Ignorování této nerovnováhy vede k situacím, kdy je občan fakticky zbaven práva na účinnou obranu, aniž by soud zkoumal materiální stránku věci.

Dlouhodobým důsledkem tohoto přístupu je ztráta důvěry veřejnosti v soudní ochranu. Lidé rezignují na obranu svých práv, protože mají zkušenost, že rozhodující není spravedlnost, ale procesní detail.

Právo, které není schopno reflektovat realitu života, ztrácí legitimitu. Stává se technickým nástrojem správy, nikoli ochranou jednotlivce před mocí státu.

Reforma procesního práva by měla vycházet z následujících principů:

Bez těchto změn zůstane právo formálně správné, ale fakticky nespravedlivé.

Procesní právo nemá sloužit samo sobě. Má sloužit lidem. Pokud se stane nástrojem, kterým stát legitimizuje vlastní pohodlí na úkor spravedlnosti, přestává plnit svou základní funkci.

Otázkou již není, zda systém formálně funguje. Otázkou je, zda je schopen obstát jako nástroj ochrany práv v reálném světě.

***

Tyto zkušenosti a poznatky justičních obětí a jejich právních zástupců, jsou nejen mými, se kterými jsem se často setkával během mnoha „inkvizičních procesů“ za posledních 25 let, po mém návratu ze švýcarského exilu. Věřím, že i má občanská angažovanost a publikační činnost přispěla ke včerejší premiéře otřesného dokumentu PACHOVÁ STOPA slovenské dokumentaristky Zuzany Piussi. Otřesný dokument. Doporučuji každému, kdo ještě věří, že žijeme v právním státě! Nežijeme, žijeme v právnickém státě, jak říkával JUDr. Zdeněk Altner (také jedna z jeho obětí).   

 

JUDr. Libor Vávra předseda Soudcovské unie v dokumentu (1:11:30 hod.): „Já prostě nevěřím, že VYRÁBÍME příliš mnoho nezákonných rozhodnutí. Děláme chyby, průšvihy, ale percentuálně to děláme docela dobře. Kdysi jsem četl, že nejúspěšnější automobilka TOYOTA má kolem 4% vadných výrobků. Tak, jsme lepší, než TOYOTA, nebo horší?“

 

Zuzana Piussi to okomentovala: „Úspěšnost soudních rozhodnutí: USA 60%, Itálie 70%, Francie a Švédsko 75%. ČR je, díky pachové stopě, se svými 97% na prvním místě. K tomu všemu neexistuje statistika justičních omylů. Soudy nedovolí prakticky otevřít žádné případy, takže není co měřit. Jsme lepší než TOYOTA!“  

 

Nedivme se potom, že jsou Češi donuceni stěžovat si nejvíce u ESLP a to ještě jen ti, co přežili, měli sílu a finanční prostředky. Diví se jen předseda Soudcovské unie ČR. Za to, že rozsudky považuje za „výrobky“, srovnává lidský osud se součástkou automobilu, kdy to říká veřejně, by měl být okamžitě odvolán z funkce! Nepřijatelný  primitivismus, s absencí základních mravních hodnot, neslučitelných s funkcí soudce, navíc předsedy Soudcovské unie. Takový člověk nemá co pohledávat v jakékoli veřejné funkci! Diagnóza stavu české společnosti, která tento stav bez odporu dopustila a dopouští. Ale zavřete justici celou do Bohnic… 

 

Poděkujme veřejnoprávní ČT, kdy skutečně naplnila svoji veřejnoprávní službu. Doufejme, že pořad bude, jako MEMENTO MORI trvale dostupný v iVysílání. Nemálo dokumentů a filmů po čase nebylo dostupných.  Některé jsem dokázal trvale vrátit do iVysílání, např. Hřbitov pro cizince, opakovaně. S dokumentem Jiřího Krejčíka st. Národ v sobě(ve věci jsem s ním spolupracoval), jsem už neuspěl, stejně jako s otřesným dokumentem Konec mistrů Světa(dokument za veřejné peníze není ke shlédnutí ani v Síni slávy Českého hokeje. Byl vysílán jen jednou před MS v Praze v roce 2024). 

 

Stále čeká dost dokumentů a filmů na svoji premiéru -  a dost diváků ČT na naplnění její veřejnoprávní služby. Nestojí to žádné miliony a divákům přinese potřebné hodnoty, které současné pořady ČT ani zdaleka nenabízejí. JŠ 
P.S.

Se Zuzanou Piussi se známe roky. Premiéry dokumentu v kině ATLAS v roce 2024, jsem se zúčastnil. Při vší skromnosti, kdybych vystupoval v dokumentu, dost možná by odvysílán nebyl. Vše má svůj čas.

***