KACÍŘSKÉ ESEJE O BUDOUCNOSTI SVOBODY A DEMOKRACIE

***

 

Souhlasím s tebou taky v tom, že stát, místo aby řešil skutečné problé­my, nelegální pronájmy nemovitostí, které zde Rusové užívají, stejně jako bezpečnostní rizika, která z toho vyplývají, místo aby se vypořádal s post­ koloniálním dědictvím, které držení těch desítek nemovitostí Ruskou federací v Praze představuje, tak soudy stíhají aktivisty, kteří se snaží upozornit nejenom na tyto problémy, ale také na to, že stát a jeho orgány nekonají tak, jak by měly, aby chránily majetek a bezpečnost svých občanů. Navíc je stíhá za věc, která je i z hlediska práva zcela ba­gatelní - na rozdíl od výše uvedeného. 

 

Náš happening měl především poukázat na deficit spravedlnosti, jenž je samozřejmě primárně způsoben tou příšernou brutální krvavou válkou Ruska vůči Ukrajině, kde jsou denně páchány válečné zločiny, které zatím nebyly nijak stíhané, natož potrestané. 

 

 

Naopak svět jedná a schází se s před­staviteli tohoto teroristického státu, i když vlastně nevím, zda je možné Putinovo Rusko považovat vůbec za stát. Spíš je to mafiánsko-kágébácko-oligar­chická struktura, která se státu zmoc­nila, uzurpuje jej, a používá jej jako nástroj svých zločinných záměrů. Tenhle deficit spravedlnosti je podle mne věc číslo jedna.

 

 

Přitom hřeší na to, že si lidé na Západě zvyknou nebo se unaví. To je ostatně mechanismus, který používají agresivní psychopati všeho druhu: vnucují ostatním svoje zvrácené představy jako normalitu svého druhu, a my ve chvíli, kdy na to nereagujeme, pomáháme jejich zvrácenost etablovat, norma­lizovat abnormalitu.

 

A pak je třeba říct natvrdo, že tady organizují i teroristické útoky, což nejsou jenom Vrbětice, ale třeba i pokus o zapálení depa na Klíčově. To se ne­ týká jenom nás, ale celé Evropy - v Německu nebo v Polsku už byly desítky teroristických útoků. Je to jeden velký průšvih a my to neřešíme, a neřeší to ani končící vládní koalice, která v rétorické rovině Ukrajinu hodně podporuje a je kritická k Rusku.

 

 

Většinu těch objektů získali Rusové v době, kdy jsme byli okupovaná země - domy, které stály ve Schwaigerově ulici, zbourali, včetně krásného barokního statku, a na jejich místě si postavili ty svoje ošklivé baráky, které jim byly navíc převede­ny do vlastnictví 21. srpna (!) 1986. To byla jasná demonstrace našeho vazalského postavení vůči okupační mocnosti. Na tyhle symboly si Rusové potrpí.

 

Stát, který kdysi pod hlavněmi tanků „daroval" spoustu lukrativních nemovitostí okupační moci a který si je po jejím pádu nevzal zpět, je stále okupovaný stát.

 

Myslím si, že to je daň za to, že jsme se v roce 1938 nebránili, což už jen pak potvrdil rok 1968. Jednoduše jsme ve chvíli ohrožení stáhli ocas, čímž jsme se na dlouhá léta stali rukojmím dvou totalitních režimů, nacistického a hned na to komunistického.

 

 

Na tom mě mimochodem zajímá fenomén, které­ mu říkám perverze historické paměti. Jejím symbolickým výrazem pro mě byla situace, kdy Rusové po zahájení agrese vůči Ukrajině slavili 9. května Den pobědy. Při té příležitosti Putin na Rudém náměstí pokládal květiny ke kamenným stélám připomínajícím města napadená za 2. sv. války nacisty včetně Oděsy a další ukrajinská místa, která v téže době Rusové sami bombardovali. Současné Rusko je režim, který má řadu rysů nacistického režimu, a zároveň se legitimizuje právě vítězstvím nad nacismem. To je podle mě vrchol perverze historické paměti.

 

 

Abych byl ale přesnější, já si nemyslím, že stalinský režim byl nacistický - byl to režim tota­litní podobně jako v Německu, přičemž ideologie byla jiná. Nejsem příznivcem tendence nálepkovat všechny coby fašisty nebo nacisty. Jak říkal Hegel, takovým paušalizováním se vytvoří tma, ve které jsou všechny kočky stejně černé, respektive v našem případu hnědé. Že má ale současné Rusko řadu rysů fašistického nebo nacistického režimu, s tím bych souhlasil. Boris Němcov kdysi použil docela přiléhavý termín „hybridní fašismus". Tuto diagnózu ruský režim krátce na to potvrdil tím, že Němcova odpravil. Současný ruský režim skutečně užívá řadu prvků z fašistického nebo naci­stického arzenálu, ale nemá vizi nové společnosti a nového člověka - tj. postrádá revoluční prvek, který měla fašistická i bolševická hnuti.

 

A taky mafiánská. Ruský systém dneska stojí na třech pilířích. Jednak jsou to kágébácké struktury, respektive tajné služby, jako FSB, GRU atd., jednak oligarchové a mafiánské struktury. Na jedné straně je tu kontinuita s minulým režimem, kterou zajišťují kágébácké struktury, armáda, policie, a vůbec silovici, a na druhou stranu je to systém, kde jde o udrženi statu quo nikým a ničím nekontrolované politicko-ekonomické moci, což se pojí i s imperiálním nárokem - snahou neustále rozšiřovat své teritorium.

 

Což není jen pouhý velmocenský komplex, ale i praktická záležitost - vytvářet a udržovat permanentní konflikt a obraz nepřítele je základem toho, aby se udrželi u moci, aby se to kágébácko­-mafiánské impérium nerozpadlo.

Gerasimovova doktrína obsahuje mj. zajímavou větu, že válka je základem ruské státnosti, což se myslím nyní potvrzuje. Permanentní konflikt, jeho živení, včetně války, není pro kremelskou věrchušku situační věc, ale existenční či přímo existenciální věc.

 

To přesně popisuje Karl Jaspers v Atomové bombě a budoucnosti lidstva, což je kniha z přelomu padesátých, šedesátých let minulého století. Jaspers si všímá, jak totalitní systémy, zejména Sovětský svaz, všude živí konflikty, protože tam, kde by nastal mír a klid, se vytvářejí podmínky pro svobodu. Přesně tak postupuje putinovský režim, protože co Kreml nejvíc ohrožuje, jsou barevné revoluce. Putin, což potvrzuji i lidé z jeho okolí, má hrůzu z toho, že se jednou v Rusku stane to, co se stalo na Majdanu.

 

 

Západ zaspal a dodnes si dostatečně neuvědomuje, že to, co probíhá na Ukrajině, není lokální válka, ale že se tam bojuje o nový světový řád. Rusko má rozehranou velmi nebezpečnou hru, ve které jde o globální domi­nanci. V tomhle rámci nejen podporuje autoritář­ské režimy všude ve světě, ať už je to Lukašenkovo Bělorusko nebo Venezuela, diktatury v Africe nebo v Sýrii, kde se mu to ovšem nakonec zhrouti­lo, ale snaží se podrývat i demokratické státy, rozdělovat jejich společnost, podporovat extremisty nalevo i napravo.

 

Prohlubovat všechny krizové momenty - uprchlická krize, z níž dodnes čerpá sílu SPD stejně jako německá AfD, je součást ruské hybridní války proti Západu.

 

Když v roce 2015 vypukla uprchlická krize, od­vážil jsem se vyslovit hypotézu, že Putin používá uprchlíky jako hybridní zbraň. Ono to bylo zjevné už v Sýrii: Rusové zde brutálně bombardovali povstalecké oblasti, čímž nastartovali obrovskou uprchlickou vlnu, a zároveň s tím v Evropě podporovali xenofobní a protimigrantské nálady a síly, které přispěly ke vzrůstu politického extremismu. Mám dokonce za to, že i řada útoků islamistických teroristů v Evropě má svůj původ nebo aspoň podporu v Moskvě. Před volbami v Německu byla spáchána řada útoků tzv. islamistů, zatímco po volbách tyto útoky více méně ustaly. To podle mne není náhoda.

 

Ano, jsou ke svým záměrům schopní využit cokoli. Potencují všechna nebezpečí, které demokracii ohrožují či jen podrývají.

 

To je pochopitelně ideální situace, když vnější aktéři jen umetají cestu vnitřním kontroverzím, nenávisti, zpochybnění demokratických a humanitních hodnot. V tom právě pomáhají populisté, kteří šíří protiuprchlickou hysterii místo toho, aby ukázali na kořeny problému - ruský autoritářský, a dnes už můžeme říct totalitní systém, který tyto krize vyvolává, aby rozkládal demokra­tické země zevnitř.

 

Zcela zjevně se to ukázalo, když Putinův poskok Lukašenko začal posílat uprchlíky přes polskou hranici. Tím vlastně přiznali, že imigraci používa­jí jako nástroj hybridní války. No, a my nic - pořád děláme, jako kdyby se nechumelilo, chováme se jako malé děti. Přitom ve chvíli, kdy někdo začne masivně posílat přes hranici cizího státu uprchlíky, tak je to podle mezinárodního práva považo­váno za válečný akt. A o Ukrajině, která se brání otevřené ruské agresi, ani nemluvě. Podporujeme ji tak napůl, aby se neřeklo, přitom v té válce o budoucí světový řád krvácí i za nás.

 

K tomu se druží to, že vedle podpory různých extremistických stran a radikálů a celé plejády užitečných idiotů, které spolu podle ruské partitury bojují na internetu, využívá Kreml i soukromý byznys, který nenese žádnou zodpovědnost za způsob, jakým hromadí peníze, čímž myslím technologické firmy. Sociální sítě, které ve společnosti uměle šíři kontroverzi a živi ne­návist, protože negativní emoce jsou lukrativní byznys, jsou podle mne dnes vůbec jedno z největších nebezpečí pro svobodný svět.

Knihu jsem začal tím, že jsem analyzoval problémy naší demokracie, příčiny její krize. Od začátku se mi přitom ukazovalo jako hlavní problém propletení politické a ekonomické moci, což se nápadným způsobem projevilo v postkomunistických zemích, které na rozdíl od tradičních demokracií neměly v sobě dostatečně zabudované obranné mechanismy, jako je právní stát, silná a sebevědomá občanská společnost, nezávislá média... Už od devadesátek se u nás byznysu dařilo kolonizovat veřejnou správu i politiku a prorůstat i do médií. Mluvilo se o korupci, ale on to byl daleko vážnější problém. Šlo o dalekosáhlé prorůstání rakoviny do těla demokratického státu, který tím samozřejmě chřadnuI.

 

 

Ano, do doby po listopadu se přelily nejen všelijaké extralegální ekonomické struktury, které tady byly před listopadem, reprezentované typy jako Mrázek, Rittig, Janoušek atd., ale i manage­menty socialistických podniků, které je často samy zprivatizovaly, protože měly privilegovaný přistup jak k informacím, tak k penězům, úvěrům a správným kontaktům.

 

Ano, ty vzorce chování z bolševismu, kdy člo­věk funguje v systému tak, že se především snaží šikovně využívat jeho mezery a slabiny, se „upgradovaly" obecně.

 

Dosti neblahý. Ze začátku to vypadalo jako náš vnitřní problém. Jenomže v jednu chvíli se mi začalo ukazovat, že tenhle náš vnitřní problém je obecnější. A že jde o část neduhů současných de­mokracií, které mají velmi dobře přečtené Rusko i Čína a že je dovedně využívají k tomu, aby ingerovaly do našich politických procesů. To, co zpočátku vypadalo jako vnitřní krize demokracie, se najednou ukazuje jako něco, co neoddělitelně souvisí s krizí demokracie, která je globální. Naše vnitřní slabosti, které jsme nedokázali vyřešit, zejména celou oblast neregulovaného západního ka­pitalismu, se Číňani i Rusové naučili mistrně vy­užívat jako nástroj proti demokratickému světu.

 

Zmínil jsi média. Ještě před masiv­ním nárůstem vlivu sociálních sítí na chování a myšlení lidí jsem si uvědomoval, jaký problém představuje soukromé vlastnictví médií, která do jisté míry suplují veřejný prostor v demokra­cii. Již ve chvíli, kdy se v těchto médiích začnou skrytě prosazovat ekonomické zájmy, tak samozřejmě končí otevřená demokratická diskuse. Do toho vstupu­ je role marketingu, která je dnes obrov­ská, bez PR už dneska žádnou informa­ci pořádně nerozšíříš, nikoho o ničem nepřesvědčíš. Problém je v tom, že ve­deme veřejnou diskusi podle mecha­nismů a pravidel, které vlastně nezná­me, což je zrůdné a dost nebezpečné. No a do tohohle vstoupila sociální média, kde to je úplně nový level.

A další bude s Al.

 

A tím i civilizace. Sociální média dnes suplují veřejný prostor a jestliže my z toho necháme udělat džungli, ve které všechny nakonec požerou pre­dátoři, tak si tím zase jen podřezává­me větev sami pod sebou. To je opět ideální příležitost pro autoritářské nebo totalitní režimy, které pro své vlastní občany zavedou absolutní cen­zuru, zatímco provozují trollí farmy, které lidi v demokratických zemích bombardují desinformacemi, a veškerým myslitelným informačním neřádem, který balí do svých narativů, sloužících k našemu oblbnutí. Já jsem třeba hluboce přesvědčený, že by se na sociálních sítích měla zrušit ano­nymita.

 

 

Mně to připomíná Gýgův prsten neviditelnosti, jak je to popsáno u Platóna - ten, kdo ho má, se začne chovat úplně jinak, protože když ho nikdo nevidí, tak má najednou pocit, že si může dovolit mnohem víc, než kdyby byl vidět jako osoba z masa a krve, která nese odpovědnost za svoje slova a činy.

 

To je ale jenom jedna vrstva problému. Další vrstva je, že vedle toho je celá řada identit umělých, všelijací chat­boti, kteří jsou dneska již generovaní umělou inteligencí - včetně jejich pří­spěvků, což je úplné UFO.

 

Tohle všechno vysvětluje, proč je de­mokracie dneska v tak prekérním postavení - svobodný svět nedělá dost na svoji vlastní obranu. My jen neustále na něco reagujeme. Nemáme žádnou proaktivní strategii proti takovémuto vývoji, stejně jako vůči nedemokratickým režimům, což považuju za nebezpečné, protože jestli díky něčemu vyhrál západní svět studenou válku, tak jenom díky tomu, že to byl on, kdo vyvíjel iniciativu, kdo vyhrával v informační válce, ve které dneska totálně prohráváme. Rusové ovlivňují myšlení lidí na Západě v masovém měřítku, ale my nedokážeme vůbec ovlivňovat myšlení lidi v Rusku. To je velký průšvih.

Aby demokracie fungovala, musí být ekonomicky zajištěna, musí uspokojovat potřeby lidi, zajišťovat určitý blahobyt, což ten­ to systém za určitých podmínek dobře dokáže. Problém nastává, když tyhle dvě základní tendence nejsou schopny se vyvažovat a když druhá začne dominovat nad první, když byznys ingeruje do politických procesů, ovlivňuje ve prospěch privátního zájmu veřejné mí­nění a skrze veřejné instituce prosazuje privátní zájem ekonomických aktérů, a tím je podrývá a zbavuje je jejich smyslu a účelu. To je mor, který demokra­tickou společnost může rozleptat.

 

 

Tu první označuji jako kolonizaci veřejných institucí skrz všelijaké šíbry a kmotry. Šlo o klientelistické sítě či přímo organizovaný zločin v pozadí, který se už v devadesátkách infiltroval do demokratického systému, přímo se propojil s politiky z tradičních stran, především těch největších, ODS a ČSSD, ale dělo se to napříč politickým spektrem.

 

Za bolševika to bylo obdobně - političtí oligarchové ovlivňovali všechno de facto na stejném principu jen mís­ to byznysu z roviny politické. Podle mne k tomu přispělo i to, že jsme se nevyrovnali s minulostí, především uvnitř nás, s naším vlastním, v nás zažraným na jedné straně patolízalstvím k moci a na straně druhé obdivem k bohatství.

 

 

Jsou tam i texty, které se týkají charakteru naší společnosti, jako společnosti práce a konzumu, což ovšem zase souvisí s bezhodnotovým kapitalismem, kdy je základní společenský cíl omezen na ekonomický blahobyt - společnost je chápána primárně ekonomic­ky, a veškerá lidská činnost má primárně sloužit obživě.

 

A hlavně se věnovali veřejnému životu v polis. V tomhle mně hodně inspirovala Arendtová, kterou jsem překládal. V knize Vita activa popisuje, jak se tahle novověká moderní společnost práce vy­vinula se vznikem kapitalismu, přičemž právě poukazuje na to, že ve starověku nebo středověku byly vztahy k lidským činnostem jiné. Je třeba se na naši současnou společnost podívat i z historického odstupu a uvědomit si, že způsob, jakým je nastavená, není jediný možný, že bychom možná měli uvažovat i o ně­ jakých alternativách, kdy by se zachovalo všechno to, co se osvědčilo, a přitom jsme dokázali odstranit to, co působí ty systémové poruchy demokracie.

 

 

Jednak mám Patočku rád, ctím ho a nechávám se jím inspirovat. V tom jednom eseji mě napadlo konfrontovat optimistické vize o šíření demokracie a tržního hospodářství ve světě, jak je reprezentuje například Francis Fukuyama, s Patočkovou Filosofií dějin, kterou sepsal už v 70. letech v řadě textů - Kacířské eseje o filosofii dějin jsou z nich nejznámější. Patočka mlu­ví jednak o době poevropské, jednak o 20. století jako o století války. V této souvislosti hovoří i o konci dějin, ovšem v jiném smyslu než Fukuyama. Obávám se, že tyto Patočkovy analýzy sedí i na naši dnešní situaci.

 

 

Technická nadvláda sice umožnila Evropě po nějakou dobu ovládat svět, ale Patočka ukazuje, kam západní ob­jektivizující racionalita, která se soustředí na užitek a ovládnutí přírody, vede. Podle něj byly obě dvě světové války vyvrcholením vývoje, kdy novověký člověk, který zaujímá tenhle přístup ke skutečnosti, zanedbává to, na co se dříve kladl důraz, a to je péče o duši. Fakt, že se v literatuře a filosofii 19. a 20. století najednou vynoří téma odcizení, není podle něj náhoda, protože novodobému člověku, který propadá objektivizujícímu myšlení a jeho prostřednictvím se především snaží ovládnout přírodu, unikají ty nejpod­statnější stránky skutečnosti - na prvním místě celkový smysl jeho existence. Patočka to označuje jako „praktický nihilismus", který je nebezpečný v tom, že člověk rozpoutává obrovské sily, které ho vtahují do procesů, nad nimiž sám nemá kontrolu.

 

 

Jistě, počínání, které je racionální jen v dílčím ohledu, je nakonec iracionální, jako celek nedává smysl. A my tomu jdeme vstříc. Pro Patočku znamená konec dějin dobu, kdy se západní vědo-technika a kapitalismus, racionální organizace hospodářství, která je rovněž západním vynálezem, začínají globálně rozšiřovat, kdy se tyto vymoženosti Západu dostávají do rukou ostatních civilizačních okruhů, aniž by se však dařilo zprostředkovat základy evropské dějinnosti, včetně hodnot svobody a demokracie, jež byly vyna­lezeny ve starém Řecku. Pak nastane situace, kdy tyto západní výdobytky začne zbytek světa užívat proti samotné západní civilizaci. A to je přesně to, co se teď děje, viz Rusko a Čína.

 

 

To jsou některé z hlavních tezi kni­hy, která je možná kacířská i v tom, že se aspoň trochu snaží nabourávat ideologická klišé, která převládají v mainstreamu, a otevírat otázky, zda by některé věci nemohly fungovat ji­nak, než podle zažitého přesvědčení fungovat musí. Hlavně chce ale provokovat k přemýšlení o těchto tématech. V dnešní době kulturních válek je ovšem obtížné vytáhnout lidi z jejich ná­zorových zákopů.

 

 

Obávám se, že ano. Zbývá jen doufat, že na rozdíl od Eichmanna nedostanou příležitost k organizování nějakých zločinů proti lidstvu.

 

***

Takovýto text by měl zalarmovat každého člověka, který si dokázal zachovat zdravý rozum a pud sebezáchovy. Každý neseme svůj díl odpovědnosti za to, jak se chováme a jak žijeme. Nikdo nás ji nezbaví. Jeden čin udělá vždy více, než tisíce zbytečných slov. „Nikdo nezměníme sám celý svět, jen sebe, tím měníme svět.“ Tomáš Baťa

 

JŠ

***