Vladimír J. Rott: podnikatel, dobrodinec i zachránce mnoha Židů, byl po válce o vše okraden, jako Jan A. Baťa. Má bývalý senátor Edvard Outrata čisté svědomí, ve věci restituce budovy slavného železářství?

 

Rottovi vždy patřili k velkým českým vlastencům a štědrým mecenášům – přispěli například na stavbu Národního divadla.

Jejich honosný obchodní dům na Malém náměstí v Praze vyzdobili freskami Mikoláše Alše a průčelí dodnes nese zlatý nápis „V. J. Rott“.

Nástupnická generace Rottů prožila vrchol kariéry ve zlatých časech první republiky. Ve 30. letech zažil rodinný podnik éru obrovského rozkvětu. Reklamy sebevědomě slibovaly: „Rott dodá vše!“ a nebyl to planý slogan. Firemní katalogy obsahovaly okolo 70 000 položek zboží – zákazník si mohl vybrat od drobného kolečka do hodinek přes kladívko či ponk až po vybavení celého řemeslného provozu.

Úspěch rodinné firmy ale rozhodně nebyl zadarmo. Vladimír Jiří Rott zavedl na svou dobu moderní metody řízení podniku. Zakládal si na kvalifikovaném personálu, propracovaném systému zásobování i péči o zaměstnance.

Sám patřil k respektovaným osobnostem československého obchodního světa – stál u zrodu několika dalších firem a organizací, působil ve správních radách bank, předsedal Ústavu pro vnitřní obchod a angažoval se v četných profesních spolcích. Ve světě byl podnik V. J. Rott známý jako jeden z největších a nejlepších obchodů s kovovým zbožím v Evropě.

Není proto divu, že dědic rodinné tradice získal diplomatický věhlas – stal se honorárním konzulem Norska v Praze (a po válce byl jmenován konzulem generálním). Zdálo se, že odkaz tří generací poctivé práce je pevně zajištěn a nic nemůže narušit prosperitu proslulého domu U Rotta. Jeho zakladatel Vincenc by jistě jen uznale pokýval hlavou nad tím, kam až to vnuk Vladimír dotáhl.

Březen 1939. Prahu ochromila nacistická okupace. Během druhé světové války se chod někdejšího „domu jakostního zboží“ zákonitě zpomalil – přišly dodávkové a přídělové systémy, výroba i prodej byly vázány válečným hospodářstvím. Mnohem tíživější však byla atmosféra strachu.

Židovští obyvatelé, odbojáři i další nepohodlní lidé prchali z Protektorátu nebo se ukrývali před pronásledováním. Vladimír Jiří Rott nezůstal vůči jejich osudům lhostejný. Naopak – využil všech svých možností, aby ohroženým pomohl. Jako soukromý občan i ve funkci honorárního norského konzula se aktivně zapojil do záchrany lidí, jimž hrozila smrt z rukou nacistů a jejich pomahačů.

Pod diplomatickou záštitou nabízel úkryt i cesty k útěku těm, kteří by jinak skončili v transportech. Riskoval tím vlastní bezpečí, ale neváhal. Za jeho statečnost a pomoc mu po válce norský král udělil nejvyšší poctu: jmenoval ho generálním konzulem Norska.

Samotná firma Rott se konce války dočkala v útlumu, ale nezničená. Když Praha v květnu 1945 oslavovala svobodu, on už myslel na obnovu podniku i rozvrácené země.

Poválečné nadšení vlilo Vladimíru Rottovi do žil novou energii. Setkal se i s prezidentem Edvardem Benešem, který vyzýval vlastenecké průmyslníky a podnikatele, aby pomohli obnovit republiku. Rott neváhal – veškeré finance a rezervy, které za války prozíravě ukryl v cizině, přivezl zpět do Československa, aby jimi přispěl k poválečné rekonstrukci země.

Přátelé ho varovali, že vsadit všechny trumfy na jednu kartu není moudré. Jenže Vladimír je odbyl slovy: „Můj národ mě nikdy nezradí!“. Odmítal připustit, že by se český národ – kterému on i jeho rodina tolikrát nezištně pomohli – mohl obrátit proti němu. Bohužel, mýlil se.

Stát zabavil všechen majetek firmy, včetně finančních prostředků a podílů, které Vladimír před nacisty včas ukryl za hranicemi a po válce na Benešovu výzvu poctivě přivezl zpět. Zkonfiskovány byly také všechny nemovitosti, zařízení prodejny, sklady zboží i rodinné sbírky umění. Mocipáni tím zabrali doslova celý Rottův život.

Vladimír Rott a jeho žena Růžena zvaná Růžka pochopili, že tentokrát jde do tuhého. Varování přišlo naštěstí včas – podle rodinné legendy je jeden „slušný komunista“ tajně upozornil, že se na ně chystá oprátka. Manželé tedy narychlo sbalili pár kufrů. Svou rodnou zemi, kterou tolik milovali, museli náhle opustit.

Posledních pár let života strávili manželé Rottovi ve Švýcarsku. Usadili se v poklidné obci Hilterfingen u Thunského jezera, obklopeni alpskými štíty a zrcadlem vody, které možná připomínalo klidnou hladinu Vltavy. Vladimír Jiří Rott zemřel 22. listopadu 1965 ve věku 80 let daleko od rodné vlasti.

Jeho žena Růžena ho následovala roku 1971. Do Prahy se už nikdy nevrátili – alespoň ne za života. Jejich posledním přáním však bylo spočinout v rodné zemi. A tak dnes na Olšanských hřbitovech v Praze najdete dvě nenápadné urny s popely Vladimíra a Růženy Rottových. Po všech útrapách a exilu se symbolicky vrátili domů. Celý článek>
***
Jejich syna Jana Vladimíra Rotta jsem znal osobně. Žil (doufám ještě žije) ve Švýcarsku v Curychu. Před mnoha lety jsem mu pomáhal s restitucí budovy slavného ŽELEZÁŘSTVÍ V. J. ROTT, jehož provoz chtěl obnovit. Bohužel dopadl podobně jako Jan A. Baťa. Podivnou roli v restituci sehrála rodina senátora Edvarda Outraty (z příbuzenstva). V podstatě realizaci myšlenky J. V. Rotta zabránila. O charakteru bývalého senátora dost vypovídá jeho životopis (vystudoval VŠE v Praze v letech 1954-1959). V databázi StB byl veden s krycím jménem "Elliott" (registrační číslo 10380, archivní číslo 12469). 

JŠ
***
Jan A. Baťa zachránil 1200 občanů židovské národnosti před nacisty, včetně Jana Wericha, oceněn dodnes nebyl