Temná kapitola z historie československé armády: divoký odsun Němců v roce 1945

Hlavní postavou schůzky byl ovšem přednosta Vojenské kanceláře prezidenta republiky generál Oldřich Španiel. Jeho pokyn přítomným důstojníkům zněl jasně: „Jděte vyčistit rajón! Pamatujte si, že dobrý Němec je jen mrtvý Němec. Čím méně Němců zůstane, tím méně budeme mít nepřátel. A stejně tak, čím méně jich přejde přes hranice, tím méně budeme mít nepřátel.“

 

Beneš k těmto návrhům prohlásil: „Jde o to, abychom od samého počátku měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo.

 

V březnu 1944 předložila „Studijní skupina“ další dokument, v kterém rozpracovala průběh „řízené revoluce.“ Ta byla doslova popsána jako „údobí násilí, teroru a bez oficielní úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů.“ Měla to být „domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným.“ 

Prezidentu Benešovi se tento návrh líbil nejvíce, což dokládají i jeho slova vyřčená v dubnu 1944 v rozhovoru s exilovým ministrem financí Ladislavem K. Feierabendem, že souhlasí i s „nuceným transferem a brutálním.“

 

Domácímu odboji byl postoj prezidenta Beneše vůči československým Němcům oznámen v poselství vysílaném z Londýna: „Je třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ.“

 

Ve zprávě z 1. září 1944, která reagovala na zprávu z Londýna, bylo mimo jiné uvedeno: „…rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly vedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně.“ Prezident Beneš na to reagoval slovy, že by do osvobozené vlasti přijel nejraději o něco později, protože „prvních čtrnáct dní se bude doma řádit“.

Prezident Edvard Beneš rozvášnil davy 12. května 1945, kdy se na své cestě z Košic do Prahy zastavil v Brně. Zde veřejně prohlásil: „Můj program je, já to netajím, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat.“ Odezva na jeho řeč byla mezi českým obyvatelstvem více než příznivá a národ mohl začít „řádit“…

 

Fakta prokazují, že absolutní většinu násilností a celou organizaci „divokého odsunu“ prováděly vybrané jednotky československé armády pod přímým velením ministra obrany Ludvíka Svobody. Nebyl to tedy jen spontánní reakce českého obyvatelstva na brutální šestiletou německou okupaci, jak se léta tvrdilo.

 

Vraždění nedaleko Přerova se mělo plánovat během druhého pobytu generála Svobody v Jihlavě. On sám měl přivézt dopisy, v kterých bylo nařízeno, že Němci vracející se na Slovensko, mají být zlikvidováni ještě na území Moravy.

 

Sám prezident Beneš situaci kolem Němců v Československu „lakoval na růžovo“ 22. července 1945 v rozhovoru pro britského zpravodaje agentury Reuters. Prohlásil, že „navrhujeme v souladu se třemi velmocemi, aby se přistoupilo na jediné možné řešení, totiž přesun obyvatelstva. Navrhujeme, aby se tento přesun děl organizovaným a řádným způsobem a aby byl proveden lidsky.“ Pravda zaznít nemohla, protože by ohrozila postavení Československa v očích západních spojenců.

Po roce 1948 si mohli všichni pachatelé trestných činů na Němcích oddychnout. Komunistické bezpečnostní orgány odmítaly vyšetřovat, státní zástupci raději neviděli žádná porušení lidskosti či zákonů, soudci odmítali soudit. Vraždy, sériové znásilňování, loupeže – cokoliv postihovalo Němce, bylo prohlášeno za povolené.

 

Tisíce mrtvých během „koncentrování“ Němců v různých táborech, kde panovaly nevyhovující podmínky a často docházelo k popravám bez soudu. Historik Tomáš Staněk odhadl celkový počet odsunutých Němců podle dobové armádní dokumentace vycházející z hlášení nižších velitelství. Za reálné považuje číslo 750 000 osob.

 

Jisté je, že plánovaný odsun Němců formou „řízené revoluce“ by nikdy nemohl proběhnout bez souhlasu sovětského politického vedení a těsné koordinace s velením sovětské okupační armády v Německu, Polsku, Rakousku a Československu. Příslušné rozkazy dostávali lokální velitelé armádních jednotek od vrchních velitelů armády se souhlasem prezidenta Beneše, ale nemuseli se nikomu zodpovídat. Právě z tohoto důvodu mohlo dojít k mnoha otřesným masakrům německého obyvatelstva.

 

Nelze popřít, že poválečné násilí na Němcích mělo svůj původ v tragických událostech let 1938–1945, kdy nejprve část sudetoněmeckého obyvatelstva sehrála zásadní roli v rozbití republiky. V následném období německé okupace se Němci dopustili mnoha krutostí vůči českému národu. Přesto však násilí, řízené a tolerované státními a vojenskými orgány v roce 1945, zůstává temnou kapitolou našich dějin, která by z nich neměla zmizet.

***

Dr. Emil Hácha: "Neštěstí Československa začalo jeho založením."

Rakousko-Uhersko nás chránilo před Východem i Západem. O Edvardu Benešovi, jako "Králi Casina v Monte Carlu", se nepíše (utratil peníze amerických krajanů na vznik ČSR s tím, že je rozmnoží. Štefánik chtěl vědět více od TGM, podivně zahynul při leteckém neštěstí, kdy byl sestřelen při přistávání na letišti ve Vajnorech, poblíž Bratislavy. 

14 Wilsonových bodů ze St. Germain, se zaručenými právy etnik na samostatnost v ČSR, TGM s Benešem podepsali, ale nedodrželi. Slováci se dozvěděli o vniku ČSR až za týden. TGM s Benešem je na jednání do St. Germain nevzali, aby „nerušili“. Beneš Baťu nenáviděl, ale jeho exilová vláda v Londýně peníze od Bati brala. Jan A. Baťa podporoval finančně i SNP. Němečtí Češi vyhráli v roce 1935 volby. Poslanci urychleně změnili volební zákon, aby se vítěz voleb nemohl ujmout vlády. 

Dějiny už máme, ale historii píší vítězové. Pokud své dějiny neznáme, můžeme si je zopakovat. Ruský vliv z naší země zdaleka nezmizel. Dříve ovlivňoval především vládnoucí struktury, dnes i obyvatelstvo svými dezinformacemi. Má to snadné. Jsme mediálně nevzdělaní, snadno podléháme emocím, pudům, kdy účelová manipulace je snadná, proti zájmům manipulovaných, aniž tuší. Svoboda tisku je určující. Ta se v naší zemi ztrácí, stejně jako spravedlnost. 

Budeme-li nadále nečinně přihlížet, doplatíme na to všichni a tím i naši potomci. Podzimní volby mohou být poslední šancí, jak odvrátit narůstající hrozby z nového otroctví. Bez skutečných elit a lídrů to nepůjde. Věřme, že je ještě máme, kdy jsme si jejich většinu sami zlikvidovali. Svoboda není nikdy zadarmo!     
JŠ
***
„Abychom se vyhnuli katastrofálním následkům, je potřeba politiky brát vážně, i když vypadají jako (a někdy dokonce i jsou) blázni.“ Karel Oliva
***