Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
Přerov 22.6.2025: 80.výročí masakru na Švédských šancích s 267 oběťmi v době míru, včetně dětí, batolat a kojenců
„Rozdíl mezi masakrem v Ligetfalu a Přerově je v tom, že počet obětí je dvakrát větší, než počet obětí v Přerově.“ O Přerově víme, že počet mrtvých při masakru byl 267. Podle Jamnického leží v pevnostním systému Ligetval těla 534 obětí....
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
„Ó vy všichni, kteří jdete cestou pozorujte a vizte, je-li bolest jako bolest má.“ JFR 12
***
Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná, ba ani smrt mu víc nebude hrozná, učiň mne svým nástrojem, ať zářím, ať Bůh je spokojen.
Sv. František z Assisi
1226
*** Podle očekávání Události ČT výročí masakru nezajímalo (o vyhlazení Ležáků informovaly). Na místě jsem zaregistroval pouze redaktorku ČRo, fotografa MÚ Přerov a neznámou TV (zřejmě místní?). Na „pobočce“ Seznam.cz vyšel článek o nacistickém masakru v Českém Malýně z roku 1943. O pochodu Brno PohořeliceUdálosti ČT také mlčely. Stejného dne vysílala ARD, v hlavním večerním zpravodajství Tagesschau, reportáž o pochodu. Spišských Němců se po válce vracelo domů 20 000…
Ačkoli má ČT už dvě desítky let v trezoru seriózní dokument Jany Hádkové Masakr na Švédských šancích, ve výročních dnech a týdnech tragédie jej marně vyhlížím. Přednost má ten večer Lotrando a Zubejda, Pusinky či soudružka Jílková. Po nekonečné sérii válečných cyklů, sycených stalinistickou propagandou, ČT programově upřednostňuje utrpení způsobená jinými („to oni“) před utrpením způsobeným jiným. S jedinou čestnou výjimkou pietních aktů, organizovaných pravidelně ve dnech tragédie obětavými Přerovany na místním hřbitově i na místě činu, na otázku v titulu staršího článku musím bohužel, jako každoročně, odpovědět opět záporně... Dostanou šanci i Švédské šance?
Veřejnost ocenila přítomnost vysoce postaveného hasiče ČR v uniformě, jinak žádný ze stovek generálů AČR si nenašel čas. Poprvé od listopadu 1989 se dostavil vysoce postavený český politik – senátorka za Přerov a místopředsedkyně Senátu Jitka Seitlová. Kupodivu, jako nejvýše postavený přítomný politik ČR, nepromluvila (položila věnec s jakoby ručně psaným nápisem, který jsem nestihl zadokumentovat, tedy zda za sebe, či jménem Senátu). Dostavil se tradičně i Vladimír Hučín, přinesl jednu růži (zřejmě za KPV Přerov), poněkud nedůstojně rychle ji položil a odešel.
S pozvaných 12ti nejvyšších představitelů země přijeli dva (reagovala pouze KPR). Druhým byl J.E. Pražský arcibiskup Jan Graubner, který se zúčastnil bohoslužby, pietního aktu na Přerovském hřbitově a Švédských šancích. KPR mi napsala, že panu prezidentovi naplánovaný program účast neumožňuje a přeje důstojný průběh pietního aktu. Předseda Vlády ČR, Ústavního soudu, Senátu, Sněmovny, ministři spravedlnosti, kultury, zahraniční, obrany a vnitra, vůbec nereagovali na pozvání do datové schránky. Loni alespoň odpověděli - plné termíny, nebyly pozváni pořadateli apod.
V Lidicích, Terezíně a Ležácích vidíte pomalu celý Parlament ČR. Na místě československých zločinů, po válce, v době míru, vyjma místních politiků, žádné. Presidenti SRN a Francie navštěvují společně Oradour, doslova ruku v ruce - pachatel a oběť. Presidenti SRN, velvyslanec SRN, či jeho zástupce, navštěvují pravidelně také Lidice a Terezín, včetně míst našich zločinů. Nemohou nevědět. Pro udržení se v politice neznají studu. Nedivme se potom mravnímu stavu země, kdy ji určuje nemravnost a všehoschopnost na nejvyšších místech.
Postrádal jsem vystoupení přerovských dětí, tak jako vystoupily s recitací básní v Petržalce. Copak asi vědí přerovské děti o povraždění dětí jejich věku? Udělal jsem si malou anketu, nevědí, dospělí jen povrchně, pokud vůbec…
Tradičně se zúčastnil i zástupce velvyslanectví SRN v ČR, mladé děvče, proneslo krátký projev, řekla více, než mnozí mnoha slovy. Slušela by se i účast zástupce velvyslance ČR ve SRN. Velvyslance ing. Jiřího Čisteckého jsem nepozval. Jeho účast by byla urážkou povražděných. SRN mu nechtěla udělit agreement, ale diplomaticky to „zkousla“, v zájmu nenarušení dobrých hospodářských vztahů…
Dostavila se i paní Mária Pafčugová. Zasadila se o vybudování pomníku a zafinancovala jej. Je potomkem zavražděných (založila první soukromou lékárnu na Slovensku). Její jméno nezaznělo, nepromluvila. Umí mluvit skvěle, málo slovy řekne vše. Upřednostňuje činy před slovy. Možná oslovena byla, ale chápal bych, že odmítla. Kolik takových skvělých lidí asi žije mezi námi? Kdy se dostanou ke slovu? Činů už vykonali dost a je na čase, aby promluvili k široké veřejnosti, která už „žvanění ve veřejném zájmu“ neposlouchá, v zájmu zachování zbytků zdravého rozumu.
Naštěstí se skvělé osobnosti ozývají stále více, byť ne ve veřejnoprávních médiích. Svoboda slova a právo veřejnosti měla, má a bude mít svoji vysokou cenu, proto nikdy neustanou snahy jí zašlapat, aby mohlo být s lidmi manipulováno dle potřeb mocných a jejich sluhů. Na ty, co mají co říci, občané čekají stále netrpělivěji. Věřme, že se dostanou ke slovu už před volbami.
Beneš k těmto návrhů prohlásil: „Jde o to, abychom od samého počátku měli pevně v rukách několik význačných bodů v německém území. Ty musíme obsaditi a bude žádoucno prováděti teror, aby co nejvíce Němců uteklo.“
V březnu 1944 předložila „Studijní skupina“ další dokument, v kterém rozpracovala průběh „řízené revoluce.“ Ta byla doslova popsána jako „údobí násilí, teroru a bez oficielní úřední kontroly, a tudíž i zodpovědnosti ze strany vládních činitelů.“ Měla to být „domácí revoluce proti německému utlačiteli, za niž nemůže býti nikdo činěn zodpovědným.“ Úředníci si představovali, že pokud proběhne vyhnání Němců rychle jako „spontánní lidová revoluce“, vláda za to nebude odpovědná. Prostě se řekne: „My jsme s tím neměli nic společného, lid si to vyřídil sám.“
Ve zprávě z 1. září 1944, která reagovala na zprávu z Londýna, bylo mimo jiné uvedeno: „…rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly vedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty, ostatně zcela přirozeně.“ Prezident Beneš na to reagoval slovy, že by do osvobozené vlasti přijel nejraději o něco později, protože „prvních čtrnáct dní se bude doma řádit“.
Beneš věděl, že má málo času. V červenci 1945 se měla konat konference velmocí v Postupimi, kde se mělo rozhodnout i o osudu československých Němců. Prezidentova strategie proto byla jednoduchá: vyhnat co nejvíce Němců ještě před konferencí a postavit tak spojence před hotovou věc.
Fakta prokazují, že absolutní většinu násilností a celou organizaci „divokého odsunu“ prováděly vybrané jednotky československé armády pod přímým velením ministra obrany Ludvíka Svobody. Nebyl to tedy jen spontánní reakce českého obyvatelstva na brutální šestiletou německou okupaci, jak se léta tvrdilo.
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!
