Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
MFD 24.5.2025: Příběh sedláka Josefa Vašíčka vypovídá vše o nás - Krev na vesnickém gruntě!
Jak nám dnes chybí sedlácký zdravý rozum, jejich statečnost, vztah k půdě, přírodě a tradicím předků. Nikdo z viníků nikdy nebyl potrestán, přesto že v devadesátých letech 20. století většina z nich ještě žila. Neodejmutelná ostuda nás všech!
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Aktualizováno 3.6.2026: Včera jsem náhodně potkal syna točnického sedláka Vaška. Jako dítě byl svědkem zabavení statku dědovi a rodičům. Mohli na svém statku zůstat a trochu hospodařit, ale dědu vystěhovali. Soused, pan Horna, ho tajně vozil v noci k návštěvě rodného statku. Po roce 1989 jim bylo vše v restitucích vráceno, vyjma velké stodoly. Tak si ji vnuk koupil za 25 000 kč (později mu byly peníze vráceny). Mamince to raději neřekl. Vyprávěl mi, jak jeho táta si od sklizně sena odskočil na oběd a než se vrátil, komunisté mu ukradli senoseč, prý ho potřebovali… Dnes už hospodaří prakticky sám, námezdní síly drahé, ceny za výkup nízké. Lidé už si tak nemohou chodit pro skvělé mléko, máslo, sýry, podmáslí, maso, vejce a další skvělé produkty, které ještě do nedávna nabízel. Jejich kvalitu nemůže žádný supermarkt nabídnout. Komunistický zločin „demokraticky“ dokonán. JŠ *** Děsivý příběh dokonale popsal spisovatel a publicista Miloš Doležal. Vypovídá i o povaze Čechů a Rusů, odvaze, statečnosti, zbabělosti, malosti a hlavně o mravních hodnotách. Bez nich každá společnost časem zanikne. V jiné formě vyšel v deníku PRÁVO (10.5.2024) - Sovětský voják zavraždil Josefa Vašíčka, komunisté pak zkázu dokonali.
Nejprve jsme si „vylikvidovali“ (výzva prezidenta Edvarda Beneše) české Němce. Poté přišla na řadu česká elita. Po válce komunisté zlikvidovali Agrární stranu, nejsilnější politický subjekt a následně i SOKOL. Jak nám dnes chybí sedlácký zdravý rozum, jejich odvaha, statečnost, vztah k půdě, přírodě a tradicím předků. Nikdo z viníků nikdy nebyl potrestán, přesto že v devadesátých letech 20. století většina z nich ještě žila. Neodejmutelná ostuda nás všech! Článek by se měl číst v každé rodině a být povinnou četbou na školách!
LIDÉ BDĚTE a ŠIŘTE! JŠ *** Kam vstoupí noha ruského vojáka, sto let tráva neroste, říká jedno úsloví. Ve vesnici Opatov na Vysočině to poznali zblízka. Právě před osmdesáti lety tam vojáci Rudé armády zavraždili místního sedláka Josefa Vašíčka. Tím však tragický příběh jeho rodiny neskončil.
Vražda, která se odehrála přesně před osmdesáti lety, v červnu roku 1945 v malé vesnici na Vysočině, tedy až mnoho týdnů po osvobozeni, šokovala celý kraj. Policejní hlášení tehdy konstatovalo: „V noci z 18. na 19. června 1945 as o 0.45 hod. byl příslušníky sovětské armády zastřelen na svém dvoře rolník Josef Vašíček z Opatova, ženatý otec 3 dětí ve stáří 18. 16 a 12 let.“
Po několikaminutové přestřelce nebyl Josef Vašíček, jenž chránil před „osvoboditeli"' svůj majetek a rodinu, jediný mrtvý. Dnes již nežijí aktéři. Svědci, dokonce nestojí ani Vašíčkův statek. Anižádná pamětní tabulka neodkazuje na ony události. Na kruté příkoří, které dopadlo na celou rodinu Vašíčkovu, však nelze zapomenout a je třeba o něm vyprávět.
Tragédie, dějství první: Rusově
Za pár dní začne léto roku 1945. První poválečné. Padesátiletý rolník Josef Vašíček opravoval do osmé večer se syny ve stodole mlátičku, pak nakrmili koně a kravky a chystali se ulehnout. Chvíli po deváté večer ale vjíždí do Opatova vojenské auto s ruskými vojáky z posádky ubytované v nedalekém Úsobí. Zastaví u prvního statku, tedy u Vašíčků. Vojáci seskáčou a vtrhnou do stavení. které již znají z nedělní razie, kdy odtud odtáhli dvě zastřelená prasata.
A znovu požadují po sedlákovi vepře. „Davaj sviňu,ty buržoust!''. Josef Vašíček rázně odmítne a naznačí, že bude volat policii. Vojáci se nasupeně otočí a odejdou. Jenže dva z nich tu zůstali, využili soumraku a nenápadně vlezli do Vašíčkova sklepa v rohu dvora.
Mezitím volá na četnickou stanici do sousedního Dušejova o pomoc opatovský obchodník Josef Pohan. ,,Řáděj tady Rusové, přijeďte nás ohlídat!" Hlídka vedená velitelem stanice Karlem Volkmerem přijede brzy, nic podezřelého však neobjeví. „Buďte rádi, že odtáhli, je to verbež“, prohlásí velitel patroly.
Jenže Rusové se vrátí. Po půlnoci. Ti ukrytí vojíni jim potichu otevřou závoru u vrat Vašíčkovy zadní stodoly, vojenské komando vnikne do dvora, ve vepříně zastřeli čtyři vepře a další postřelí a tahají je po zemi do auta. Střelbou vzbuzený Vašíček se diví, že neštěká pes Rek. Otevře okno směrem do vesnice a několikrát vystřelí do vzduchu z kulovnice, aby varoval opatovskou domobranu, hlídku Národní stráže, která právě odpočívá v místní škole. Probudí se i celá Vašíčkova rodina. Stará paní Vašíčková rozsvítí v kuchyni, ale snacha na ni křikne, ať rychle zhasne.
Josef Vašíček vyběhne z verandy na dvůr a začne na vojáky volat ať vypadnou. Rusové po něm vypálí. Vystřelený projektil trefil vysokého hubeného hospodáře pod levým ramenem. Střela pronikla do hrudního koše. prostřelila plíce, vyletěla pod pravou paží a zaryla se do dřeva verandy. Josef Vašíček prudce padl na dvůr, silně krvácel a chroptěl. Během chvíle zemřel.
Vašíčkovi synové vše sledují z kuchyně oknem. Vidí na dvoře pohyby postav, ven ale nemohou. Vzápětí totiž začne prudká přestřelka mezi čtyřčlennou místní domobranou a vojáky, kteří tahají mrtvá prasata k autu, zaparkovanému za stodolou. Zasažen je í jeden z rudoarmějců. Zeď sousedního domu je ve chvíli plná črtanců z odražených projektilů. Domobraně se podaří prostřílet autu gumy a znepojízdnit jej. Rusové proto džíp plný kradených hus a králíků nechávají stát za stodolou a mizí do tmy, do vzrostlého pole. Střelba utichne.
Opatovští s baterkou nalézají podautem zastřeleného vojáka, další sedí o zdi a naříká, je raněný. Silné z něj táhne kořalka. Na trakaři jej odvezou do školy, kde ho řídící učitel Brož ošetřuje. Tělo Josefa Vašíčka je přeneseno ze dvora do domu, ale přivolaný lékař Jan Fírek z Větrného Jeníkova může konstatovat pouze smrt vykrvácením. Do úmrtního oznámení napíše: ,,Zastřelen, vvkrvácení do dutiny hrudní. Zločin“. Vašíčkova rodina propukne v pláč. Svítá. Zdijsou plné šrámů od střel, na dvoře krev a mrtvá prasečí těla. A u vrat leží věrný Vašíčkův pes Rek. kterého Rusové otrávili.
Přivolaná četnická hlídka z Dušejova dostává zprávu, že na nedaleké samotě u Míksů Ieží dva krvácející ruští vojáci. Četníci a opatovští chlapi se vydají k Miksům přes pole a les a ve stodole tam naleznou celou osmičlennou tlupu ruských vojáků. Obklíčí stavení, odzbrojí celou skupinu a odvedou před nabitými puškami do Opatova. Počkají s nimi do příjezdu ruských důstojníků z velitelství v Humpolci. Když se jednoho z nich četníci optají, co se s nimi stane, zda budou souzeni, ten mávne rukou: „..Da da, rozstreljajem jích, nas mnogo."
Narozeniny na hřbitově
Velitel dušejovské četnické stanice Volkmer napíše druhý den do hlášení: ,,Proti pohřbení Josefa Vašíčka (s povolením Okr. soudu v Humpolci, které bude pozůstalými dodatečně vyžádáno) nebylo ze strany ruských důstojníků žádných námitek."'
Celá vesnice je z událostí v šoku, příbuzní z Opatova a Dušejova přicházejí k Vašíčkům do chalupy a utěšují vdovu se syny. Pomáhají umýt a převléknout mrtvé tělo Josefa Vašíčka ze zakrvácené košile do tmavého pánského obleku. Je to ten, který měl na své svatbě. Řezník Ruda Zápotočný zabité vepře rozbourá a postřelené vepře porazí zadarmo. Ladislav Pípal z Výskytné stluče fortelnou rakev.
Ve čtvrtek 21. června ve dvě hodiny odpoledne vynesou příbuzní rakev s panem Vašíčkem na dvůr. Třikrát ji dle zvyku nadzvednou na prahu domu a ve vratech a nesou v dlouhém smutečním průvodu na hřbitov, kde je již vykopaná jáma. Pohřeb vede evangelický farář Ruml. Za měsíc poté, 28. července, zapalují synové na otcově čerstvém hrobě svíčky. Toho dne by s nimi slavil narozeniny. Byly by jedenapadesáté.
Bohužel, tím tragédie rodiny Vašíčku nekončí. Přicházejí padesátá léta a kolektivizace zemědělství po sovětském vzoru. Komunističtí agitátoři však často narážejí na pevné a neústupné osobnosti hospodářů, kteří jako vlastenci obstáli za války a jsou živou páteří obce a jimž se do družstev pochopitelně nechce. Dát po staletí budovaný majetek do společného kolchozu a dřít na líné bezzemky? Zakládání JZD v tomto kraji vázne.
Také vdova Josefa Vašíčková vzdoruje. Její syn Jára se stihne jít učit do Brna. Míla by se šel také rád vyučil automechanikem, ale předseda Místního národního výboru Opatov, jen shodou jmen také Vašíček, mu učňák rázně zatrhne: ,,Musíš plnit zemědělské dodávky. Matka měla být rozumná a vstoupit do družstva. Ještě přilezete, na kolenou budete škemrat a tu naši socializaci přijmete.“
Míla zůstává doma. Po letech mi řekne: „Chtěli založit JZD, ale neměli pole. Tak museli zničit největší hospodáře a sebrat jim je. Jednou vzali našeho koně a šli s ním orat. Když začalo zvonit poledne, kůň se ze zvyku zastavil a netáhl. Byl tak naučený, že má pauzu. Ti hloupí kazisvěti jej začali pohánět bičem, zmlátili jej, až byl plný šlinců, ale nesvedli nic. Lidi pak říkali: Neumětelové, poroučí vesnici, přitom neumí poručit ani koni!" Hospodářské dodávky, které musí pravidelně odevzdávat do okresního hospodářského družstva, jsou Vašíčkovým po stupně navyšovány do astronomických cifer. Šikana nezná mezi a nebere ohledy na to, že u Vašíčků jsou v roce 1952 už jen jedny ženské a dvoje chlapecké ruce.
Tragédie, dějství druhé: komunisté
Komunistické úřady na Josefu Vašíčkovou nejdříve udeří pokutami. Okresní národní výbor v Humpolci oznamuje: „Ke dni 31. 5. l952 jste nesplnila předepsanou dílčí dodávku mléka v množství 31.04 litrů a předepsanou dílčí dodávku vajec v množství 4004 kusů - čímž jste ohrozila splnění jednotného hospodářského plánu a porušila výživu obyvatelstva - odsuzuje se k pokutě 5000 Kč.“
O necelé tři měsíce později přichází další obsílka: „Vašíčková nevyplela na svém poli v ovse bodlák.“ Je odsouzena k pokutě 10 tisíc korun.
Mezitím však předseda MNV Opatov soudruh Vašíček s tajemníkem Fejtem za pomoci okresních úřadů a Hospodářského družstva v Humpolci připravují proti vdově Josefě Vašíčkové zákeřný výpad. Je třeba dodat, že paní Vašíčková, té době padesátiletá vdova, má vážnou srdeční chorobu a nedávno prodělala silný infarkt, jak dokazuje její dochované zdravotní vyšetření. I tak je na ni 15. května 1952 podáno trestní oznámení, že se „dopustila trestného činu nevyužití strojených hnojiv".
Představitelé obce pošlou k Vašíčkům hlídku SNB, která provede důkladnou šťáru. Shledají řadu nedostatků (i v elektroinstalaci) a do hlášení mj. napíši: „Vašíčková jako vesnický kulak nesouhlasí s tím, jak je v dnešní lidově-demokratické republice vše prováděno."
Vrchol denunciace ze strany představitelů obce přichází ve chvíli, kdy před soudruhy z SNB vypovídá tajemník MNV Opatov Jan Fejt: „Dále bych chtěl podotknout o zastřelení manžela Vašíčkové. Jednoho dne přišli k zemědělci Vašíčkovi sovětští vojáci, že aby jim prodal jedno prase. Vašíček řekl, že jim nic neprodá. Ještě ten den přišli sovětští vojáci opět a Vašíček, aniž by čekal, co bude, vzal brokovnici, kterou vlastnil a jednoho z nich zastřelil. Je pravděpodobné, že oni potom zastřelili Vašíčka též, když viděli, že padl jejich kamarád.“
Příslušníci SNB Přenosil a Slepička pak v Humpolci na stanici sepíší nové hlášení. Z Josefa Vašíčka vytvoří zabijáka, vykořisťovatele a politicky angažované monstrum (jak by to po válce stihl?). A z jeho manželky „vrahovou služebnici“.
Žaloba na Josefu Vašíčkovou je Okresní prokuraturou v Humpolci připravena 8. července 1952. Konstatuje se v ní, že její jednání je společensky nebezpečné, ohrožuje jednotný hospodářský plán a musí být potrestáno. Hlavní líčení ve věci Josefy Vašíčkové se koná o pár dní později na Okresním soudě v Humpolci. Předseda senátu JUDr. Reichel rozsudek vynese rychle: ,,Josefa Vašíčková Je uznána vinnouodnětím svobody v trvání 7 měsíců, k peněžitému trestu 20 tisíc pokuty, v případě nedobytností k dalšímu trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Vyslovuje se propadnutí zemědělského majetku a vyslovuje se zákaz pobytu v Opatově a okrese Humpoleckém navždy."
Okresní prokurátor se vzápětí odvolává a požaduje pro Vašíčkovou vyšší trest, neboť „nebyla správně zhodnocena vina obviněné a trest nevystihl společenskou nebezpečnost celého trestního jednání“. Jihlavský krajský soud pak paní Vašíčkové zvýší trest odnětí svobody na tři roky.
Čtyřicet let zmaru
A pak už to jde ráz na ráz. K výročí komunistického „vítězného února“ I953 je Vašíčkům oznámeno, že jim ONV Humpolec přiděluje ubytování na státním statku u Hrnčíř, okr. Praha-východ: ,,Odvoz na místo určení bude v úterý dne 3. března 1953 odpoledne. Ubytování: počet místností 2, rozměrů 3 x 4 a 5 x 4 m.“
Josefa Vašíčková nastupuje trest v Praze na Pankráci. Její synové pracují v Drastech na státním statku. V Opatově ale pokračují další represe: švagr Josef Rychetský je ze svého statku vystěhován s celou rodinou, odsouzen k odnětí svobody na šest měsíců, k propadnutí celého majetku a zákazu pobytu na okrese doživotně. A bratr Josefy Vašíčkové Rudolf Dolejší je vystěhován i s pěti dětmi z rodného gruntu.
Na jaře 1955 je čtyřiapadesátiletá Josefa Vašíčkova propuštěna z věznice v Rimavské Sobotě. Vlakem se vrací do Prahy a pak autobusem do Hrnčířů. Vašíčkovi tam obývají jednu malou podlouhlou místnůstku, ve které spí tři lidé a k tomu ještě menší kuchyňku. Paní Vašíčková chodí krmit dobytek, synové jezdí s koňmi a později s traktorem na okolních polích. Ožení se. Nejdřív se na ně všichni dívají skrz prsty jako na vyvrhele, ale když vidí, jak umějí tvrdě pracovat a jak rozumí hospodaření, oblíbí si je.
V Opatově mezitím strážci „rudé revoluce" Vašíčkův zabraný statek vydrancují a zemědělské zařízení rozkradou. Chvíli je stavení používáno jako sklad místního JZD a obytné části jsou přestavěny na Smíšené zboží. Po letech chátráni je nakonec celý statek v roce 1979 zbourán. Vašíčkovi mají zakázáno navštěvovat ves i hřbitov, kde je pochován jejich zavražděný manžel a otec. Míla Vašíček tam občas zajede tajně v noci, aby zapálil svíčku na tátově hrobě.„Maminka se konce komunistického impéria nedožila“, vyprávěl mi Miloslav Vašíček, „zemřela v roce 1987. Teprve tehdy se mohla vrátit domu, v rakvi, vedle táty na hřbitov."
Na podzim l 990 byla Josefa Vašíčková rehabilitována, v dalších letech pak probíhala restituce Vašíčkových polí, luk, lesů a také náhrada ukradeného majetku a zničeného statku. Nikdo z viníků represálii proti soukromým zemědělcům v Opatově nikdy nebyl potrestán, přesto že v devadesátých letech 20. století většina z nich ještě žila.
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!
