John Galt by dnes promluvil ke světu stejně jako v roce 1957!

Úryvek z mistrovského díla Ayn Randové: „Je-li tvůrčí psaní románové fikce procesem převodu abstrakce na konkrétní realitu, pak má takové psaní tři možné úrovně: převod staré „známé“ abstrakce (námětu či teze“ pomocí starých románových prostředků (tedy postav, událostí či situací použitých již dříve, k témuž účelu, k témuž převodu) – to je většina populárního odpadu; dále převod staré abstrakce pomocí nových a originálních prostředků – to je většina kvalitní literatury; a nakonec tvorba nové, originální abstrakce a její převod pomocí nových, originálních prostředků. Tomu se, pokud vím, věnuji pouze já, tím jsou pouze mé knihy. Ať mi Bůh odpustí (řečnický obrat!), pokud to zní jako pomýlená ješitnost! Jsem skutečně přesvědčena, že tomu tak není. (Čtvrtá možnost – převod nové abstrakce pomocí starých prostředků – je ze své podstaty nereálná: je-li abstrakce nová, nemůže existovat žádný již známý prostředek, který by ji mohl převést.)“

 

Je závěr Ayn Randové „pomýlená ješitnost“? Od napsání této poznámky uplynulo pětačtyřicet let a vy nyní v rukou držíte její mistrovské dílo. Posuďte sami.

 

*** 

„Po 12 let jste se ptali: Kdo je John Galt. Inu právě k vám hovoří.  Jsem člověk, který miluje svůj život. Jsem člověk, který se nezpronevěřuje své lásce ani svým hodnotám. Jsem člověk, který vás připravil o oběti, a srazil vás tak na kolena. A pokud si přejete vědět, proč váš svět odumírá – vy, kdo se hrozíte vědění – pak jsem také člověk, který vám to poví.“

 

Ano, skutečně žijeme v éře mravní bídy. Ano, jste trestáni za své hříchy. Tentokrát však před soudem nestojí člověk a odsouzena nebude lidská přirozenost. Tentokrát spadla klec na váš mravní řád. Ten konečně dosáhl svého vrcholu, slepé uličky na konci své pouti. A vám chcete-li přežít, nyní zbývá jediné – nikoli vrátit se k marnosti, jelikož jste nikdy žádnou neznali, nýbrž mravnost objevit.

 

 

Život mu byl dán, záruka přežití nikoli. Tělo mu bylo dáno, obživa nikoli. Mysl mu byla dána, její obsah nikoli. Chce-li zůstat naživu, musí jednat, ještě před tím však musí znát smysl a účel svého jednání. Chce-li si obstarat potravu, musí vědět jak. Chce-li si vyhloubit skrýš na noc – či vybudovat cyklotron – musí znát příslušný postup. Chce-li přežít, musí myslet.

 

Život je proces, který vzchází sám za sebe, svým jednáním se sám udržuje v chodu. Pokud organismus přestane v tomto smyslu jednat, zahyne. Jeho chemické složky zůstanou, jeho živoucí podstata však zanikne. Idea hodnoty je nedílně spjata s ideo života. Dobro a zlo existuje pouze v souvislosti s živými bytostmi. 

 

Má-li rostlina přežít, musí vstřebávat sluneční světlo, vodu a potřebné živiny. To vše jsou hodnoty, o které musí ze své podstaty usilovat. Její život je měřítkem hodnot, na jehož základě rostlina jedná. Jednak však musí, v tom nemá na vybranou. Její okolí jí nabízí rozličné alternativy, k samotné její funkci však žádná alternativa neexistuje – rostlina jedná automaticky s cílem přežít. O svou záhubu usilovat nemůže.

 

I zvířata vybavila příroda k přežití. Každé zvíře instinktivně ví, jak se má v té či oné situaci zachovat., automaticky pozná, co je dobré a co zlé. Vrozený soubor znalostí však nedokáže nikterak rozšířit, ani se ho zříct. Ocitne-li se v situaci, na niž jeho znalosti nestačí, zahyne. Dokud však žije, jedná vždy na základě svých znalostí, které ho automaticky vedou bezpečným směrem. Nedokáže se svobodně rozhodovat, není sto ignorovat své vlastní dobro, nemůže samo sobě škodit.

 

Kdybych mluvil vaším jazykem, řekl bych, že jediné mravní přikázání člověka zní: Mysleti budeš. Jenže „mravní přikázání“ je protimluv. Mravnost nelze nikomu přikázat, pro tu se může člověk pouze rozhodnout z vlastní vůle. Mravnost nelze uposlechnou, pouze pochopit. Mravnost je dílem rozumu a rozum žádná přikázání neuznává.

 

Má morálka, morálka rozumu, je obsažena v jediném axiomu: existence existuje – a v jediném rozhodnutí: žít. Z toho pak plyne vše ostatní. Chce-li člověk žít, musí přijmout za svůj fakt, že třemi nejvyššími, svrchovanými hodnotami jeho života jsou Rozum, Účel a Sebeúcta. Rozum coby jediný nástroj poznání, Účel coby rozhodnutí, že chce usilovat o štěstí prostřednictvím rozumu, a Sebeúcta coby neochvějná jistota, že dokáže myslet a že je štěstí hoden, což znamená, že je hoden života. Tyto tři hodnoty obnášejí a vyžadují všechny ostatní lidské ctnosti, které souvisejí s existencí a vědomím: racionalitu, nezávislost, zásadovost, poctivost, spravedlnost, pracovitost a hrdost.

 

Nezávislý je ten, kdo ví, že před zodpovědností úsudku neunikne, že nemůže nikoho požádat, aby myslel za ně, stejně jako za sebe nemůže povolat náhradníka do života, že nejohavnější podoby sebeponížení se dopustí ten, kdo podřídí svou mysl jinému, kdo přenechá jinému vládu nad svým rozumem, kdo bere jeho nepodložená tvrzení jako fakta, kdo přijímá jeho svévolné výroky jako zjevené pravdy a jeho úsudky jako prostředníky mezi svým vědomím a svou existencí.

 

Poctivý je ten, kdo ví, že nereálné je nereálné a nemůže mít žádnou hodnotu, že láska, sláva či peníze nabyté podvodem jsou bezcenné, že chce-li získat hodnotu oklamáním druhých, vyzvedává své oběti nad úroveň reality, kde se stává pěšákem jejich slepoty, otrokem jejich nemyšlení a vyhýbavosti, zatímco jejich inteligence, racionalita a vnímavost se stávají jeho nepřáteli, před nimiž musí v hrůze prchat. Poctivý je ten, kdo nehodlá žít odkázán na soucit druhých, natož na jejich hloupost, kdo nehodlá být za blouda, jehož jediným zdrojem hodnot jsou jiní bloudi, které on úspěšně vodí za nos, kdo ví, že poctivost není společenská povinnost, ani ústupek druhým, nýbrž ten nejhlubší výraz osvíceného sobectví, jaký může člověk projevit: výraz neochoty obětovat realitu vlastní existence na oltář pošetilosti druhých.

 

 

Ctnost není cílem sama o sobě. Ctnost není sama sobě odměnou, ani obětinou zlu. Odměnou ctnosti je život a cílem a odměnou života je štěstí.

 

Lze-li zlo odstupňovat, pak těžko říci, kdo zasluhuje větší opovržení – zda surovec s kyjem, který si osobuje právo vládnout druhým, nebo mravní zhýralec, který se druhým sám podřizuje.

 

Tak zní absolutní zákon morálky, o němž nelze diskutovat. Nehodlám vést rozumnou debatu s těmi, kdo mne chtějí zbavit rozumu, kdo jsou přesvědčeni, že mi mohou zakázat myslet. Nehodlám svým souhlasem posvětit úmysl vraha připravit mne o život. Kdo se pokusí jednat se mnou z pozice síly, tomu odpovím také silou.

 

Sílu lze použít pouze v rámci odvety a pouze proti tomu, kdo ji použil jako první. Ne, nejsem proto stejný jako on, neklesnu tak na jeho roveň mravnosti, pouze mu dopřeji to, co si sám zvolil: destrukci, tu jedinou, jakou měl právo si zvolit – svou vlastní. On si silou přivlastňuje hodnoty, já s její pomocí ničím ničitele. Ozbrojený lupič mne chce připravit o život, a zmocnit se tak mého bohatství. Já oproti tomu nezbohatnu, pokud připravím o život jeho. Já usiluji o hodnoty prostřednictvím zla, ani se tváří v tvář zlu nevzdávám svých hodnot.

 

 

Pokud dosáhnete kariéry, po níž jste toužili, po letech usilovné práce, není to oběť. Pokud se jí pak vzdáte ve prospěch svého rivala, je to oběť. Pokud dáte láhev mléka svému hladovějícími dítěti, není to oběť. Pokud jí dáte dítěti souseda a to své necháte zemřít, je to oběť.

 

Chcete-li stanout na piedestalu cnosti, nesmíte žádat ani vděčnost za svou oběť, ani chválu, ani lásku, ani obdiv, ani sebeúctu a dokonce ani hrdost na svou cnost. Sebemenší stopa jakékoli odměny vaši ctnost rozředí. Kdybyste vedli život nezkalený jediným zrnkem radosti, život, který by vám nepřinášel žádné hmotné ani duchovní hodnoty, žádný zisk, žádný užitek, žádnou odměnu, pak byste dosáhli stavu absolutní nuly, ideálu mravní dokonalosti.

 

A to je právě cílem vaší morálky, toť ona povinnost, kterou máte plnit. Věnujte se tomu co vás nebaví, napomáhejte tomu co neobdivujete, podřizujte se tomu co považujete za zhoubné – vzdejte se svého světa ve prospěch cizích hodnot, popřete, odmítněte a zavrhněte sebe sama, svou vlastní mysl. V takovém případě se však proměníte v pouhý kus masa vydaný na milost prvnímu kanibalovi.

 

 

Váš řád dělí lidstvo na dvě kasty, z nichž každé předepisuje jiná životní pravidla: na ty, kdo si mohou přát cokoli, a ty, kteří si nemohou přát nic, na vyvolené a zatracené, na jezdce a tahouny, na ty, kdo obědvají, a ty, kdo jsou obědem. Podle čeho poznáte, kam patříte? Který klíč vám odemkne dveře k výkvětu mravnosti? Tím klíčem je absence hodnot.

 

Morálka, jež vydává potřebnost za nárok, vydává prázdnotu – neexistenci – za své měřítko hodnot. Odměňuje vše chybějící, nedostatečné, vadné: slabost, nemohoucnost, neschopnost, utrpení, chorobu, pohromu – nulu. 

 

 

Taková je podstata vaší morálky sebeobětování a takový je dvojí ideál, který vám nabízí – svůj tělesný život přetvořte k obrazu ohrady pro lidský dobytek a svůj duchovní život k obrazu skládky. 

 

Takový byl odjakživa váš cíl – a vy jste ho dosáhli. Proč tedy dnes úpíte a naříkáte na marnost všeho počínání? Protože jste nedosáhli blahobytu prostřednictvím destrukce? Protože jste nenalezli štěstí v uctívání bolesti? Protože nevíte, jak žít, je-li vaším měřítkem hodnot smrt?

 

Kdo vám říká, že člověk nedokáže vnímat realitu nezkreslenou smysly, ve skutečnosti míní, že není ochoten vnímat realitu nezkreslenou svými pocity. Vaše mysl vnímá věci takové, jaké jsou. Odřízněte je však od rozumu, a stanou se takovými, jaké si přejete.  

 

Rozumný člověk říká: „Existuje to, tudíž to chci“. Oni říkají: „Chci to, tudíž to existuje.“

 

 

Povaha činu je podmíněna povahou entity, která jedná: věc nemůže jednat v rozporu se svou povahou. Čin nezapříčiněný entitou, by musel být zapříčiněn nulou, což by znamenalo, že nic ovládá něco, ne-entita ovládá entitu, neexistující ovládá existující – takový vesmír si vaši učitelé přejí, takový je důvod jejich kázání o činech bez příčin, takový je důvod jejich vzpoury vůči rozumu, cíl jejich morálky, politiky, ekonomie, ideál, po němž tolik touží – vláda nicoty.

 

Pak samozřejmě můžete hlásat, že máte právo sníst svůj koláč dnes a můj zítra, že koláč si člověk obstará tak, že jej sní dřív, než jej upeče, že chce-li začít vyrábět, musí nejprve spotřebovávat, že všichni mají rovnocenný nárok na všechno, neboť nic nemá žádný důvod ani příčinu. A přímým důsledkem principu bezpříčinnosti v materiálním světe je princip nezaslouženého ve světě duchovním.  

 

Toužíte po nezaslouženém bohatství, jakoby vám bohatství, tedy důsledek, mohlo propůjčit způsobilost, tedy příčinu. Žadoníte o smilování, opakuji smilování, ne o spravedlnost, jako by nezasloužené rozhřešení, vymazalo příčinu vaší úpěnlivé prosby. A abyste se mohli oddávat svému mrzkému sebeklamu, velebíte dogmata svých učitelů, kteří jako šílenci vřískají, že utrácení, tedy důsledek, je cestou k bohatství, tedy příčině, že stroje, tedy důsledek, utvářejí lidský intelekt, tedy příčinu, že z vaší sexuální žádostivosti, tedy důsledku, se rodí vaše filosofické hodnoty, tedy příčina. 

 

 

Nemohli byste si přát oděv, který nikdo neušil, ani automobil, který nikdo nevynalezl, nemohli byste platit penězi, které nikdo nevymyslel, za zboží, které nikdo nevyrobil. Neznali byste obdiv, neboť obdivovat lze jen toho, kdo něco dokázal, neznali byste lásku, neboť ta náleží pouze těm, kdo umějí myslet, rozhodovat se, hodnotit.

 

Jste jako divoši, kteří vyskočili z džungle svých emocí přímo doprostřed newyorské Páte avenue, a teď voláte, že si chcete ponechat elektrická světla, ale elektrárny že musí být zničeny. Těšíte se z plodů naší práce, zatímco nás škrtíte, využíváte našich hodnot, zatímco nás zatracujete, mluvíte naším jazykem, zatímco nám zakazujete myslet. 

 

 

Jejich cílem není éra předvědecká, nýbrž předjazyková. Touží vás připravit o ideu, na níž staví lidský život, rozum i kultura – o ideu objektivní reality. Považte, jak se během našeho života vyvíjí naše vědomí, a poznáte cíl jejich kréda.

 

A pak, jednoho večera na celozávodní schůzi, jsem byl za svůj počin odsouzen k smrti. Slyšel jsem, jak tři parazité hlásají, že můj mozek a můj život patří jim, že mé právo na existenci je podmínečné a závisí na uspokojení jejich potřeb. Smyslem mého nadání, tvrdili, je sloužit méně nadaným. Nemám údajně právo žít, neboť se dokážu uživit. Naopak jejich právo žít je bezpodmínečné, protože se uživit nedokážou.

 

Pochopil jsem, že pravým nepřítelem je převrácená morálka a mé mlčení že je jediným zdrojem její moci. Spatřil jsem zlo v celé jeho nahotě a pochopil, že je bezmocné, iracionální, slepé, anti-reálné a že jeho jedinou zbraní je dobro ochotné mu sloužit. Stejně jako se parazité kolem mne doznávali k závislosti na mém umu a čekali, že se stanu jejich otrokem dobrovolně, jelikož přinutit by mne k tomu nedokázali, stejně jako spoléhali na to, že má obětavost se stane prostředkem k uskutečnění jejich plánu, tak od úsvitu lidstva, v rozličných podobách a obměnách, od citového vydírání zahálčivých příbuzných po zvěrstva kolektivistických režimů, byli dobří lidé, lidé rozumu, svými vlastními katy. To oni dávali režimu transfuzi své ctnosti a na oplátku si nechávali pouštět do žil mor destrukce. Zlo tak stále nabývalo na síle, zatímco jejich vlastní hodnoty scházely na úbytě. 

 

Přiznáváte, že nedokážete spoutat a využít energii neživé hmoty, chcete však zapřáhnout ty, kdo dokážou věci, o nichž se vám ani nesní. Přiznáváte, že bez nás byste nepřežili, chcete si však diktovat podmínky našeho života. Přiznáváte, že nás potřebujete, a přesto si zcela bezostyšně osobujete právo vládnout nám silou. Přitom čekáte, že my, kdo se nebojíme materiální reality, jež vás naplňuje smrtelnou hrůzou, se zalekneme kdejakého tlučhuby, který vám namluvil, že když ho zvolíte, bude nám vaším jménem rozkazovat.

 

 

Chtěli jste nás připravit o majetek, a tak jste nás nejprve připravili o důstojnost. Odjakživa jste na nás pohlíželi jako na otroky, kteří si nezasluhují odměny či uznání. Velebíte každý podnik, který si dá do štítu přídomek „neziskový“, a hanobíte ty, kdo tvoří zisky, z nichž pak neziskové podniky žijí. Máte za to, že je „ve veřejném zájmu“ každý program, který slouží těm, kdo za něj neplatí, leč ve veřejném zájmu není poskytovat služby těm, kdo platí za všechno. Veřejnosti podle vás prospívá každý, kdo dává druhým almužnu, a naopak ten, kdo s druhými obchoduje, veřejnosti škodí. „Veřejný prospěch“ náleží tomu, kdo si na sebe neumí vydělat, ale kdo si naopak vydělat umí, ten na žádný prospěch nemá nárok. „Veřejností“ je pro vás každý, kdo nikdy nedosáhl žádné ctnosti, nikdy nevytvořil žádnou hodnotu. Jakmile to však někdo dokáže, jakmile začne vyrábět a poskytovat zboží a služby, které si vy nárokujete, v tu chvíli přestává být součástí veřejnosti či rovnou příslušníkem lidské rasy.

 

 

Cesta lidských dějin se vine nekonečnými temnými lány zpustošenými náboženstvím a násilím a jen tu a tam se prosmýkne kolem sluncem prozářeného záhonku, kdy osvobozená energie lidí rozumu vykonala zázraky, na něž jste vy chvíli nechápavě civěli, chvíli je obdivovali a vzápětí znovu zadupali do země.

 

Leč těm z vás, kdo si stále zachováváte poslední zbytky důstojnosti a vůle milovat vlastní život, nabízím možnost volby. Rozhodněte se, zda skutečně chcete zemřít pro morálku, v níž jste nikdy nevěřili, kterou jste nikdy nepraktikovali. Zastavte se na pokraji sebezáhuby a přezkoumejte své hodnoty a svůj život. Naučili jste se provádět inventuru svého majetku. Nyní si udělejte inventuru svého nitra. 

 

Od dětství jste před světem skrývali ono provinilé tajemství, že morálka vašich učitelů vás ve skutečnosti nezajímá, že nemáte valné chuti obětovat se pro druhé, že se svého mravního řádu děsíte a v hloubi duše jej nenávidíte, jen se to neodvážíte přiznat, dokonce ani sami sobě, že postrádáte onen „mravní instinkt“, jimž jsou patrně nadáni všichni ostatní, či to alespoň tvrdí.

 

Čím více jej postrádáte, tím hlasitěji křičíte do světa svou nezištnou lásku a oddanost bližním, z obavy, že druzí prohlédnou vaše pravé já, které jste zradili, které ukrýváte v temném koutě své duše jako kostlivce ve skříni. A oni, kdo vás obelhávají, a zároveň se nechávají obelhávat vámi, vám horlivě přikyvují, z obavy, že prohlédnete vy je a dovtípíte se, že v sobě ukrývají stejné, nevyřčené tajemství. Život mezi vámi je jedna velká přetvářka, divadlo, které hrajete jeden pro druhého, přičemž každý z vás má pocit, že je na světě jediným provinilcem, jediným vyvrhelem, každý spoléhá na to, že druzí vědí, co je mravné a co nikoli, každý předstírá realitu, neboť má za to, že to od něj druzí čekají, a nikdo nemá odvahu prolomit začarovaný kruh.

 

 

Člověk dnes vyrůstá s tím, že morální zásady a hodnoty nemají pražádný dopad na každodenní existenci, leda coby překážka a hrozba, že život lidský je amorální džungle, kde je vše dovoleno. V mlze proměnlivých definicí, jež halí ojíněnou mysl, jste zapomněli, že ony údajné zlořády, které váš mravní řád zatracuje, jsou ve skutečnosti ctnostmi potřebnými k životu. Dospěli jste k přesvědčení, že praktické nástroje existence jsou ztělesněním zla. Zapomněli jste, že nepraktická není sebeúcta, nýbrž údajně „mravné“ sebeobětování. Uvěřili jste, že praktická je krádež, namísto údajně „nemravné“ výroby.  

 

Vnutil vám absolutní pravdy nadpřirozena, a přiměl vás tak odmítnout absolutní pravdy přírody. Znemožnil vám činit mravní soudy a připravil vás tak o schopnost činit soudy racionální. Mravní řád, který vám zakazuje vrhnout první kámen, vám zatajil totožnost kamene, znemožnil vám poznat, kdy, nebo zda jste sami kamenováni.

 

 

A dnes jen přihlížíte, jak tu nejznamenitější ze všech zemí požírá kdejaká sběř z kdekterého koutu planety, a navzájem se ujišťujete, že je nemravné žít je pro svou vlast a že mravní povinností každého člověka je žít pro celý svět. Kdo se však vzdává práva na život, vzdává se i práva na své hodnoty, a také si je dlouho neuchová. 

 

Člověk nevlastní hodnotu cennější než sebeúctu, jenže vy jste tu svou investovali do padělaných dluhopisů, a nyní vás vaše morálka lapila do pasti, v níž jste nuceni bránit svou sebeúctu pod praporem sebedestrukce. Jaký to chmurný paradox – ona neodbytná potřeba sebeúcty, kterou nejste s to vysvětlit ani definovat, je součástí mé morálky, nikoli vaší, je objektivním dokladem mého mravního řádu, důkazem mé pravdy v jádru vaší duše.

 

Útěkem k nerozumu se k neomylnosti nepřiblížíte, že jeden vlastní omyl je bezpečnější, než deset zjevených pravd, protože to první můžete napravit, zatímco to druhé podkope vaši schopnost rozeznat pravdu od omylu. Namísto snu o bezpracné vševědoucnosti přijměte za svůj fakt, že člověk může získávat vědomosti pouze z vlastní vůle a s vynaložením úsilí, a že právě tím se liší od zbytku vesmíru, taková je jeho přirozenost, jeho mravnost, jeho velkolepost.

 

Přijměte za svůj fakt, že usilovat o štěstí je jediným morálním smyslem vašeho života a štěstí – nikoli bolest či bezduché požitkářství – je důkazem vaší mravní bezúhonnosti, jelikož je důkazem a výsledkem vaší oddanosti k vlastním hodnotám.

 

 

Takový člověk je přesvědčen, že váš život patří jemu. Jakkoli je taková představa ohavná, jedno je ještě ohavnější - váš souhlas. Ptáte se, zda je kdy správné pomoci druhému? Ne – pokud si někdo nárokuje vaši pomoc coby své nezadatelné právo nebo pokud tvrdí, že je vaší morální povinností mu pomoci. Ano – pokud se k tomu sami rozhodnete, protože si vážíte jeho osoby a sdílíte jeho cíle. Utrpení samo o sobě není hodnotou, tou je pouze vzdor vůči utrpení. Rozhodnete-li se pomoci trpícímu, učiňte tak vzhledem k jeho ctnostem, vzhledem k jeho odhodlání zvítězit nad svým údělem, vzhledem k jeho racionalitě, nebo protože trpí neprávem. V takovém případě jde o obchodní transakci, kdy jeho ctnost je platbou za vaši pomoc. Avšak pomoci člověku, který žádné ctnosti nemá, pomoci mu, že zkrátka trpí, protože pomoc potřebuje, znamená směnit své hodnoty za nulu. Komu se nedostává jediné ctnosti, ten nenávidí existenci a jedná na základě premisy smrti. Pomůžete-li mu, schválíte jeho zlo a podpoříte jeho kariéru ničitele. I kdybyste mu dali pouhou penci, která vám nebude chybět, či jej obdařili vstřícným úsměvem, který si nezasloužil, věřte, že sebemenší projev štědrosti či vstřícnosti k nule je zradou života a všech, kdo vynakládají úsilí na jeho zachování. Právě taková pence a úsměvy zpustošily váš svět.

 

Závěr projevu Johna Galta: 

 

***

Tolik vybrané ukázky z textu. Na tomto ODKAZE je závěr projevu Johna Galta. Ani dnes by nemluvil jinak. Když ho děsivým mučením nutili, aby sloužil zločincům „řídícím“ zemi, prohlásil: „JDĚTE MI K SAKRU Z CESTY!“

 

Doporučuji si text vytisknout, opakovaně číst a šířit. Ne každý si může knihu dovolit koupit (1100 stran) a zvládne přečíst. Ayn Randová i nakladatel mi proto jistě odpustí „bezpovolené“ zveřejnění a uvítají bezplatnou reklamu. Věřím, že přispěje k prodeji knihy. Do léta se pokusím přečíst (800 stran) její první knihu ZDROJ (1943). Na její zadní obálce je napsáno: „Přišel jsem, abych řekl, že jsem člověk, který nežije pro ostatní. Je třeba to říci. Protože svět umírá na orgie sebeobětování. Přišel jsem, abych řekl, že poctivá tvůrčí práce je důležitější než jakékoli charitativní snahy. A ten, kdo to nechápe, je tím, kdo ničí svět.“   

 

Žijme své životy, každý den je darem, jen existovat není důstojné člověka.

JŠ

***