Za zlato do uranu – tak jsme zlikvidovali naše hokejové mistry světa!

 

Přiletí rána obuškem, až se skácí k zemi. „Ty jedna zaprodaná svině americká,“ přivítá ho hlas vyšetřovatele. Facka. „Udělej mi tady sto dřepů. Hezky pomalu, ať si je vychutnám,“ poroučí muž. Vězeň dřepuje. Málem omdlí únavou. Dva dny nespal a nejedl. V roce 1950 StB mučila jedenáct hokejistů národní reprezentace, které režim odsoudili za velezradu a špionáž. Od rozsudku právě uplynulo 75 let.

 

Když na toto místo před třemi týdny přišel, vážil 82 kilo. Nyní má o 30 méně. Vyšetřovatel mu dává napít. Jenže místo vody je to fenolftalein, těžké projímadlo. I tak pije, loká po čemkoliv tekutém. Pokálený, zbitý a sotva vnímající ale přesto vydrží sedět na židli. Nezlomí ho. Na stejné židli už předtím seděli jiní, třeba generálové Heliodor Píka, Karel Kutlvašr nebo Karel Janoušek.

 

 

Třebaže se vyšetřovatel Pergl snažil, žádné vylhané výpovědi z hokejistů nevytloukl. Když se tak začátkem října 1950 konal soud, bylo to za zavřenými dveřmi bez účasti veřejnosti. Proces nešlo moc propagandisticky využít, hokejisté dle dobových svědectví neodříkávali naučené výpovědi a naopak se hájili.

 

 

„Politické procesy po roce 1948 se dělaly z několika důvodů. Ať už to bylo zastrašení části společnosti, nebo získání pracovních sil pro uranové lágry, nebo likvidace skutečné i domnělé opozice. Zde sehrál roli i důvod čtvrtý. Likvidací československé reprezentace se umetla cestička k tomu, aby Sověti neměli v hokeji konkurenci,“ myslí si ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek. Sověti do té doby nikdy světový šampionát nevyhráli, počínaje rokem 1954 jen s jedinou výjimkou vždy stáli na bedně vítězů, a to až do rozpadu SSSR.

 

Brankáře Bohumila Modrého poslali komunisté na 15 let do uranových dolů. Bubník vyfasoval 14 let, útočník Stanislav Konopásek dostal 12 let. Mnozí skončili na Rudé věži smrti v západních Čechách, či táboře „L“ neboli likvidačním. Třídila se tam radioaktivní uranová ruda.

 

„Tam panovaly nejdrsnější podmínky. Muklové pracovali bez ochranných pomůcek, kdy v podstatě uranový prach polykali. To vedlo k tomu, že část z nich později onemocněla rakovinou, mnozí vězni umírali velmi mladí,“ připomněl historik Blažek.

 

 

Většina omilostněných sportovců měla podlomené zdraví, do nejvyšších soutěží měli navíc zákaz startovat. Úplné rehabilitace se tým dočkal až v roce 1968. Bohumil Modrý vlivem nemoci z ozáření zemřel už v roce 1963. Ostatní se dožili vyššího věku, ale do úspěchů československé reprezentace už promluvit nemohli.

„Od roku 1950 bylo naše mužstvo tak zdecimované, že další titul mistrů světa jsme získali až v roce 1972. Proces s naší hokejovou elitou se na tom podepsal,“ dodává historik Kryštof Zeman.

***

Připomínám otřesný hodinový dokument Konec mistrů světa. Odvysílán veřejnoprávní ČT byl jen jednou. Ukazuje protesty plné Štvanice proti komunistům, když se diváci dozvěděli, že avizovaný Vlasta Bubník, po návratu z kriminálu, nenastoupí v zápase. 

 

Mé žádosti o jeho odvysílání před MS v hokeji v Praze k rukám vedení ČT, na počest a památku  zlikvidovaných hokejistů, neuspěly. ČT nemá práva k poskytování obsahu online. 

Připomínám, že jde o dokument ÚDV, pořízený za veřejné peníze. Prý ho můžeme shlédnout občas na akcích, které ÚDV pořádá a máme sledovat plán akcí na jeho webu… 

 

Ani v Síni slávy českého hokeje v Praze dokument nelze shlédnout! Trestáme tak naše hokejisty podruhé – i po jejich smrti!

Hovořil jsem s Ondřejem Vetchým, komentátorem dokumentu. Byl mými informacemi překvapen. Slíbil, že se zeptá na důvody a ozve se. Stejně tak jsem hovořil s novým ředitelem ÚDV plk. JUDr. Dalimilem Syptákem, zda by věc mohl prověřit. Slíbil. Obávám se, že jsou v této věci „malými pány“. Tady rozhodují „vyšší zájmy“ temného pozadí. Ani na DVD pro soukromé účely dokument nelze zakoupit. Vskutku veřejná (ne)služba za veřejné peníze…

 

Točíme za veřejné peníze celovečerní filmy o kdekom a kdečem, ale natočit film o životech slavných hokejistů, končících jejich barbarskou likvidaci, o jejich statečném odporu proti komunistům, ani jako hokejový národ, si dodnes netroufáme. Byl by nepochybně kandidátem na získání filmového Oscara.

Takový dokument by měl být k dispozici na školách všech stupňů. Nedivme se, že dnešní mládež neví nic o okupaci z roku 1968, Chartě 77, o zločinech komunismu v 50tých letech nemluvě… 

 

Hokejisté, to nám nelze odpustit. Vůbec jsme si vás nezasloužili – bojovali jste na ledě i mimo led, vítězili i umírali za nás. My jsme jen zbaběle mlčeli a poslouchali. Sloužíme mocným dodnes, ničící stále naše životy! Znali jste cenu vítězství. To se v žádném obchodě nekoupí!

 

JŠ