Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
Vyslyšené volání divočiny – před 150 lety se narodil Jack London
Při tom všem objevil něco daleko důležitějšího. Nám ostatním ukázal, kde můžeme hledat. A právě za to mu patří mé díky. „Byl to Klondike, kde jsem našel sám sebe. Místo, kde nikdo nemluví. Každý přemýšlí. Tam najdete podstatu. Tak jako já svou.“
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Otec ho opustil ještě než se 12. ledna 1876 narodil. První období života strávil péčí u bývalé otrokyně, protože matka měla psychické problémy. Jmenoval se John Griffith Chaney. Dožil se 40 let, ale zvládl zažít život za tisíce jiných. Svět ho zná pod jménem Jack London.
Musím mu poděkovat za knihy, které jsem četl dávno po večerce pod peřinou. Řádku po řádce, znovu a znovu…
… Ve 14 skončil ve škole, aby pro obživu kradl ze sítí ústřice … V 17 se plavil k japonským břehům při lovu tuleňů. Následně skončil ve vězení při ekonomické krizi roku 1893, ale také chvíli navštěvoval universitu v Berkeley.
Ne, že by ho z ní vyhodili pro nedostatečný intelekt či píli. Došly mu peníze. Tak jako tolikrát v životě, před tím i potom. Neměl je jako dítě z chudinských poměrů, neměl je ani jako první světový autor s honoráři rovnými příjmům bohatých podnikatelů začátku 20. století.
Nehledal prvoplánová dobrodružství. Nejprve hledal životní šance. Na lovu tuleňů, na střechách vlaků mezi Kalifornií a městem New York během dělnických protestů, i v aljašské a kanadské divočině při zlaté horečce.
Při tom všem objevil něco daleko důležitějšího. Nám ostatním ukázal, kde můžeme hledat. A právě za to mu patří mé díky. „Byl to Klondike, kde jsem našel sám sebe. Místo, kde nikdo nemluví. Každý přemýšlí. Tam najdete podstatu. Tak jako já svou,“ zapsal si s odstupem po návratu z tažení za zlatým kovem, který nikdy nepřivezl.
… Byl to především člověk, který psal o tom, co viděl. Když chtěl reportovat o londýnských chudinských čtvrtích, žil v nich. Když o válce, plavil se na válečné lodi. Když toužil poznat Havaj a další ostrovy Pacifického oceánu, nechal postavit plachetnici a vyrazil k nim. Mimochodem byl popularizátorem surfování.
… V Dawson City existuje Muzeum Jacka Londona … Stejně jako Jack London můžeme najít sami sebe. Ne každý to potřebuje, ne každý slyší volání divočiny. Ty, kteří ano, zároveň Jack London svým příkladem varoval. Ne všechny sny se splní. Každý zážitek má svou cenu.
Ve 40 letech umíral se zdravím podlomeným životem, stráveným často na hraně společnosti – a také opilosti. Zklamaný z nedokončeného projektu Vlčího domu, který těsně před nastěhováním zničil požár. Jack London zemřel, aby žil v srdcích dobrodruhů dál.
Celý článek Jakuba Hlaváče viz. příloha (MFD 10.1.2026)
***
Také jsem hltal všechny knihy Jacka Londona jako malý kluk. Dnes už knihy pro mládež, které nabízejí to, co děti skutečně potřebujím, obsahem i formou, ubývá. Nedivím se, že se opět vydávají Foglarovky, Rychlé šípy, či Hoši od Bobří řeky. Osobně považuji za skvělé, ne-li vůbec nejlepší, knihy pro mládež od Otakara Batličky, např. knihu Sázka v klubu AGS a jiné povídky a kreslené seriály z let 1939-1948, nakl. LEPREZ Praha 2002 (viz příloha)s nádhernými, barevnými kresbami Zdeňka Buriana ve velkém formátu. Velká škoda, že nakl. LOPREZ už neexistuje. Tato kniha není k sehnání ani v antikvariátech, spolu s dalšími…
Vyšly celkem čtyři poslední s názvem Příběhy statečných (viz příloha). Některé lze ještě najít v antikvariátech, ale většinou bez kreseb, či jen s černobílými a v malém formátu. Mám jedinou, už se mi rozpadá, zbývající tři nejsou ke koupi ani k nalezení v antikvariátech – důkaz jejich kvality. Čtu z knihy dětem před spaním ve staré stodole z roku 1871 na Letních táborech v Praskolesích, už přes 20 let, stále stejné příběhy z knihy Sázka v klubu AGS. Jsou nadšeny, často nevydrží sedět, že pomalu nevidím do knihy, kdy je zhasnuto a hrozí, že mi vypnou i baterku na čele😊
Za rok chtějí přečíst opět ty samé, nejvíce Letoun číslo 4, kdy si některé děti zacpávají uši, aby se nakonec všechny smály úlevou smály, jak dobře to dopadlo😊
Někdy čteme i pod hvězdami na pískovcových kamenech, kde sedí na svých „dílech“, či leží v trávě a dívají se na hvězdy na padající parseidy. Mnohdy ty nejmenší odnášíme spící, unavené a spokojené do stanů. Sní jistě i o hvězdách😊 Ráno se mne ptají: „Jak to dopadlo s tím hvězdářem?“😊
Menší si občas při příjezdu zabrečí a chtějí domů – za týden zase brečí, nechtějí domů, nemají tam kamarády. Ano, chybí jim ulice a svobodný rozvoj těla a mysli. To nenahradí sebelepší, dennodenní „naprogramování“ dítěte v rozporu s jeho přirozeností a jeho skutečnými potřebami.
Otakar Batlička byl pro mne český Jack London. Nalodil se v Evropě, jako topič si vydělal na cestu a z území Jižní Ameriky postupně procestoval všechny světadíly. Po návratu domů byla bída, nebyla práce. Na radu přátel, začal psát do novin a časopisů, zejména do Mladého hlasatele (nejpopulárnější časopis pro mládež v ČSR, měl společnou kancelář s Jaroslavem Foglarem) o všem, co při svých cestách světem zažil. Po novinách následovaly knihy. Zapojil se do odboje. Svou životní pouť ukončil v koncentračním táboře Mauthausen…
Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán Československým válečným křížem in memoriam. Po Listopadu 89 vyznamenán nebyl, ani o něm nebyl dodnes natočen dokument. Skutečné ocenění se mu dostalo od generací dětí, které četly jeho knihy a které jim byly vodítkem pro smysluplný, tvořivý život.
Dětem závěrem večerního čtení a vyprávění připomínám, že Otakar Batlička nežil marně, něco po sobě zanechal s přáním, aby se i jim podařilo také něco dobrého po sobě zanechat, ale že si to nekoupí v žádném obchodě a za žádné peníze. Jen svoji poctivou prací a umem.
Z těch, kterým jsem kdysi četl a vyprávěl na našem letním táboře, jsou už dnes mnozí slavní, např. reprezentantky Sára Kousková v golfu, či Marie-Sára Štochlová v beachvolejbalu. Potěší😊
Většina zná hrdiny pouze z médií, ale kolik skutečných, obdivuhodných lidí, potkáváme v denním životě, aniž bychom je znali? Nepotřebují se zviditelňovat, těší je, co sami dokázali, zvítězili sami nad sebou.
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!
