23. 8. 2025 60 let: SVĚT POROZUMÍ: STRACH Z ODHALENÍ, STRACH Z NÁVRATU

Na obyčejný papír napsal své rodině slova: ‚Vyjde pravda navrch jak olej na vodu, je třeba však v ní věřit, a ne na náhodu. Cti pravdu, važ si pravdy, každému pravdy přej…‘

***

Dnes, před 60 lety nás opustil Jan Antonín Baťa, vlastenec, pokračovatel a budovatel velkého díla Tomáše Bati. Brazílie jej navrhla na Nobelovu cenu. My jsme Jana A. Baťu odsoudili, vyznamenali státním vyznamenáním a dodnes mu nevrátili rodinou vilu. Rozsudek byl zrušen, ale vilu, kterou paní Baťové konfiskovali kvůli tomu, že údajně nezasáhla proti zločinům svého manžela, nikdo nechce vrátit. Nejsme ho stále hodni. 

Uplynul další rok a potomci nedosáhli žádného pokroku ohledně vily ani jiných důležitých věcí. Neustále nejrůznější výmluvy typu „nemáme pravomoc“ atd. Hlavně nedělat žádné kroky k nápravě svých chyb. Mluví jen o věcech, které nejsou důležité. Pravda a spravedlnost se v České republice a na Slovensku hledají stále těžko. Všichni lidé, kteří více než 80 let těží z práce, úspěchů a nápadů J. A. Bati, zbohatli na lžích a podvodech svých předků. Je to smutné, ale pravdivé. JŠ

Autor: John G. Nash, 

23. srpna 2025

 Prolog: Pravda z nemocničního lůžka

 Dne 23. srpna 1965 napsal Jan Antonín Baťa v nemocnici v São Paulu svou poslední větu světu: „Pravda vyjde na povrch jako olej na vodu… Cti pravdu, važ si pravdy, přej pravdu každému.“ V poledne jeho srdce vypovědělo službu. Zemřel jako odsouzený vyhnanec – označen za kolaboranta vlastní vlastí, odmítnut spojenci z války a vymazán z oficiálních vyprávění na Západě i na Východě. A přesto zemřel přesvědčen, že záznam bude jednou napraven. O desítky let později soudy jeho jméno očistily: Jan nebyl pomocníkem nacismu, ale podporovatelem odboje a spojenecké věci. Proč tedy muž takového formátu nikdy nesměl domů?

 „Dva muži“: Baťův princip

 Jan žil podle zásady, kterou přijal od svého nevlastního bratra Tomáše: oddělit podnikání od politiky. Když jej Zlín po Tomášově smrti v roce 1932 prosil, aby se stal starostou, odmítl a podpořil Dominika Čiperu, protože věřil, že národu poslouží lépe budováním průmyslu, měst, škol a pracovních míst. Bratrský plán nástupnictví z let 1931–32 – Tomáš se připravující na vstup do veřejného života a Jan přebírající plnou odpovědnost za firmu – tuto zásadu učinil praktickou. Po zbytek života Jan praktikoval jakýsi vlastenecký industrialismus: budování národa prostřednictvím práce.

 Před potopou: Beneš a Baťa

 Na konci třicátých let stály proti sobě dva české modely vedení. Prezident Edvard Beneš spoléhal na diplomacii a zahraniční záruky; Jan Baťa se materiálně připravoval na nejhorší. Benešovo odhodlání kolísalo pokaždé, když zaváhala Anglie či Francie. Jan naproti tomu hromadil strategické zásoby, zdvojoval závody v zahraničí, přesouval kvalifikované rodiny do bezpečí a předkládal armádě plány průmyslové mobilizace.

 Okupanti věděli, kdo je. Německé a protektorátní záznamy označovaly Jana za nepřítele nacionálního socialismu – protiklad nacistické ideologie. Nebyly žádné projevy kapitulace, žádná kolaborantská prohlášení, odmítal rozbití Československa. Režim na oplátku uzavřel zhruba 500 Baťových prodejen. Svědectví zaměstnanců později doložilo tajnou podporu českému odboji, zásobování Slovenského národního povstání (1944) a přesídlení stovek židovských rodin pod hlavičkou Baťových podniků. V činech, nikoli v prohlášeních, se Jan choval jako vlastenec.

 Část I — Strach Západu z odhalení

 Po válce by se dala očekávat vděčnost Spojenců. Místo toho už byla vystavěna západní struktura, která měla Jana omezit a jeho podnik převzít.

 V Británii se vysocí političtí patroni vetřeli do chodu firmy ještě před válkou a během ní, prohlašovali prozatímní kontrolu nad klíčovými závody a zahraničními aktivy.

 V Kanadě umožnila válečná správcovská pravidla „automatické propadnutí“ akcií (československého podnikatele, protože byl občan okupované země) – tedy na papíře „nepřítele“ – a vyloučila z procesu muže, který byl prokazatelně protinacistický.

 V Severní Americe řídil spojenecký zpravodajský úřad černé listiny a propagandu, jež Jana označovala za „podezřelého“, přičemž tiše využívala jeho globální síť ve prospěch Spojenců.

 V letech 1941–42 americké orgány hospodářské války stigma formalizovaly prostřednictvím černé listiny koordinované s tímto zpravodajským aparátem. Po válce ti, kdo byli odpovědní za škody na Janovi, odmítli otevřít své válečné účetnictví a napravit správcovská rozhodnutí. Kdyby se mohl navrátit jako vlastník vybavený prostředky, dokumenty a odhodláním, představovalo by to pro ně smrtelné riziko.
 
 Část II — Strach Východu z návratu

 V Praze byl po válce motiv jiný, ale závěr stejný: Jan Baťa se nesmí vrátit.

 Pro Beneše a Národní frontu byl Jan soupeř, který mohl odhalit, jak exilová politika očerňovala muže, jenž ve skutečnosti konal doma. Pro nastupující komunisty byl ještě horší: živý důkaz, který vyvracel jejich vyprávění. Janův model sociálního kapitalismu – domy, školy, kliniky, podíl na zisku – si získal skutečnou loajalitu dělníků. Navrátivší se Baťa by se mohl stát třetí silou: ani komunistickou, ani reliktem předválečné stranické politiky, ale populárním průmyslovým vlastencem, schopným přitáhnout západní kapitál a urychlit obnovu mimo sovětskou kontrolu.

 Řešení bylo brutální a jednoduché: v roce 1947 jej pražský soud odsoudil v nepřítomnosti, označil za kolaboranta, zbavil občanství a zlegalizoval konfiskace na základě Benešových dekretů. Verdikt upevnil propagandu: „zrádce,“ případ uzavřen. Zabránil jeho fyzickému návratu a otrávil jeho pověst mezi těmi, kdo neznali skutečný záznam.

 Co Československo ztratilo

 Představme si Jana přistávajícího v Praze na konci roku 1945 s důkazy o odboji, kapitálovými kontakty v Americe a plánem na okamžitá pracovní místa. Československo se mohlo obnovit na domácím modelu produktivního, sociálně smýšlejícího kapitalismu, oslabit komunistickou přitažlivost, zkomplikovat sovětský vliv a dát nekomunistickým stranám charismatický hospodářský pilíř. Únorový převrat 1948 nebyl nevyhnutelný. Ale s Janem odsouzeným v zahraničí a kriminalizovaným doma tato alternativa nikdy nedostala šanci.

 Dlouhá rehabilitace

 Jan zemřel v Brazílii, kde založil nová města (Bataiporã dodnes nese jeho jméno) a vybudoval průmysl z džungle a červené hlíny – důkaz, že jeho metoda fungovala kdekoli. Po desetiletí byl doma pouhým stínem: pro Západ problém nejlépe zapomenutý; pro Východ mýtus vhodný pro propagandu. A pak se pravda začala pomalu vynořovat. Soudy znovu otevřely spisy. Historici pronikli do archivů. Oficiální nálepka „kolaborant“ se zhroutila. Muž, který zavřel obchody v Sudetech, odmítl nacistické nabídky, ukryl rodiny v bezpečí a zásoboval povstalce, byl posmrtně očištěn.

 Co jeho příběh učí

Janův život je studií toho, jak moc se moc bojí nezávislosti. Kapitalistický Západ se bál odhalení válečných expediencí; komunistický Východ se obával konkurence životaschopné alternativy. Oba svůj problém vyřešili stejně: držet jej venku, držet jej zticha. A přesto hluboký apel Baťova systému – důstojnost prostřednictvím užitečné práce, sociální povznesení skrze podnikání – přežil oba tábory.

Nakonec se Janova víra naplnila. Pravda vyšla na povrch – pomalu, tvrdohlavě – až prorazila hladinu. Jeho jméno, kdysi pohřbené pod obviněními, dnes znovu stojí za iniciativu, spravedlnost a odvahu v těžkých časech. Nikdy se nevrátil domů za života. Ale v paměti – a v záznamech – se vrátil.

 „Cti pravdu, važ si pravdy, přej pravdu každému.“ [Jan Antonín Baťa]

-- 

John Nash

3576 Wildwood Forest Ct, Unit C

Palm Beach Gardens, FL 33403

mob. (781) 367-9509

***

Jan Baťa finančně podporoval československý zahraniční odboj a exilovou vládu. Během války pomohl i desítkám židovských rodin, aby se dostaly včas do zahraničí. Národní soud, který byl ustanovený jedním tzv. Benešových dekretů k potrestání kolaborantů. také moc spěchal, aby mohl Jana Baťu odsoudit a to proto, že podle zákona měl omezenou dobu trvání a svoji činnost musel ukončit 5. května 1947. Pak by byl povinen předat tento proces řádnému soudu, který ale nezaručoval Baťovo potrestání. A tak o tři dny dříve je vynesen rozsudek, proti kterému nebylo možné odvolání – 15 let žaláře a propadnutí veškerého majetku. A o to právě šlo. Baťův koncern měl hodnotu si 4 miliardy korun. Sice spadal pod Benešovy dekrety o znárodnění z října 1945, ale původnímu majiteli musela být za odebrané vlastnictví vyplacena náhrada. Ten na ní však neměl nárok, pokud by byl usvědčený z kolaborace s nacisty. Proto stát, aby nemusel Baťovi vyplácet tak velké peníze, nechal jej záměrně odsoudit ve vykonstruovaném procesu.

*** 

S úmrtím Jana Antonína Bati odešel jeden z největších Čechoslováků a světových průmyslníků, podnikatel, který držel stovku technických patentů, člověk, který byl hrdý na náš národ a vlast. Ten, který byl největším podporovatel československého odboje a Slovenského národního povstání, držitel ocenění v podobě uznání muzea Yad Vashem v Izraeli za záchranu stovek židovských rodin. … Brazilci, včetně zaměstnanců a jejich rodin, jemně sypali květiny podél trasy, doprovázeli pohřební vůz s Baťovým tělem a říkali procítěně „S Dr. Baťou se projít naposledy“, což odráželo hlubokou úctu i téměř rodinnou náklonnost, jakou si v komunitě získal. „Tento spontánní průvod posetý květinami vytvořil dojemnou atmosféru, když se město loučilo se svým zakladatelem,“ přiblížil. Mše za zemřelého obuvníka se uskutečnila v kapli Santo Antonio v Batatubě, po průvodu s rakví byly jeho ostatky uloženy na místním hřbitově Piracaia. … Národní soud v Československu J. A. Baťu po druhé světové válce označil v jeho nepřítomnosti za zrádce a kolaboranta. Majetek firmy znárodnil. Očištění se Baťa dočkal až v roce 2007. Z archivů mimo jiné vyplynulo, že jeho podniky financovaly československou vládu v Londýně a posílaly významné finanční příspěvky na protinacistické aktivity. Nakoupil například dva letouny Spitfire pro čs. letce na výcvik v Anglii u RAF.

***

„Věrnost mému lidu pro mě znamená víc než můj majetek nebo můj život.“ Jan A. Baťa nemluvil nahlas, protože nemohl riskovat životy těch, kdo sami mluvit nemohli. Toto mlčení, tehdy nepochopené, si dnes žádá uznání.
***
Anglická verze: August 23, 2025 60 years: The World Will Understand: Fear of Exposure, Fear of Return
***

Události ČTsi mezi 26 zprávami nenašly místo pro Jana A. Baťu… Alespoň je stále v iVysílání ČT skvělý film HŘBITOV PRO CIZINCE (1991) s Jiřím Bartoškou a Josefem Dvořákem o osudu našich pilotů RAF. Dvakrát jsem urgoval ČT, proč není film trvale k dispozici v iVysílání. Doufám, že nebudu nucen urgovat potřetí. Pohřbíváme-li hodnotné, nedivme se, že se nám množí nehodnotné, s dopady na životy nás všech.

V přílohách naleznete hodnocení práce plk. Františka Moravce plk. US Army Davidem K. R. Brucem ze dne 6.12.1944. JŠ