František Čuňas Stárek býval noční můrou StB. Prezident ho odmítl přes výbornou službu u BIS povýšit

Rok 1952 byl v tehdejším Československu vrcholem stalinských represí a pro rodinu Stárkových znamenal totální rozvrat. Zatímco se František v matčině lůně připravoval na svět, komunistické úřady v rámci brutální kolektivizace vtrhly na jejich rodový statek v Českých Libchavách. Rod, který na této půdě hospodařil po mnoho generací, byl v podstatě přes noc prohlášen za „vesnické boháče“ a vyvlastněn. Těhotná matka byla nucena opustit domov ve čtvrtém měsíci těhotenství, což v ní zanechalo celoživotní trauma a v malém Františkovi nevědomý, ale hluboko zakořeněný odpor k nespravedlnosti. Rodina skončila ve vysídleném pohraničí, nejprve v Konstantinových Lázních a poté v Teplicích, kde se museli popasovat s realitou lidí druhé kategorie.

 

 

Na rozdíl od mnoha jiných disidentů, kteří zakoušeli brutalitu vyšetřovatelů, si on vybudoval auru muže, se kterým není radno si zahrávat. Estébáci v něm neviděli jen intelektuálního odpůrce, ale rabiáta, který má své kořeny v drsném prostředí severních Čech a nebojí se jít do fyzického střetu.

 

Když ho v Chomutově při výslechu konfrontovali s otázkou, jak se odváží chodit sám v noci hlubokým kaňonem z nádraží na Vísku, Stárek se nepokusil o diplomatickou odpověď. Místo toho před zraky vyšetřovatelů vytáhl z boty masivní dýku.

 

Listopad 1989 zastihl Františka Stárka v jednom z nejtěžších žalářů, v Horním Slavkově. Zatímco se na Václavském náměstí cinkalo klíči, šéfredaktor zakázaného Vokna si odpykával trest za pobuřování. Jeho propuštění 26. listopadu na základě amnestie nebylo jen návratem na svobodu, byl to skok do úplně jiného vesmíru. Stárek nečekal na uznání, okamžitě se vrhl do budování nových struktur. Už v dubnu 1990, tedy jen pár měsíců po propuštění, nastoupil do nově vznikajících bezpečnostních složek. Pro tehdejší společnost to byl šok: člověk s vizáží máničky, který strávil roky v kriminálech, měl nyní provádět prověrky bývalých estébáků a budovat demokratickou kontrarozvědku. Stárek však disponoval něčím, co školeným agentům chybělo – naprostou morální integritou a instinktem pro rozpoznání nepřítele svobody.

 

V Bezpečnostní informační službě (BIS) Stárek strávil neuvěřitelných sedmnáct let a vypracoval se na jednoho z jejích nejvýše postavených operativců. Tato transformace byla pro mnohé nepochopitelná, ale pro Stárka šlo o logické pokračování jeho boje. Zatímco v 70. letech bojoval proti vnitřnímu nepříteli v podobě totality, v 90. letech se jeho pozornost obrátila k vnějším hrozbám, které mohly křehkou demokracii rozvrátit. Už nešlo o pašování časopisů, ale o sledování ruských zájmů, organizovaného zločinu a šíření zbraní hromadného ničení. Z máničky v džínové bundě se stal analytik a stratég, který rozuměl mechanismům moci lépe než kdokoli jiný.

 

Vrcholem Stárkovy kariéry v tajných službách byla operace, která jako by vypadla z bondovky, ovšem s mrazivě reálným pozadím. V polovině 90. let se podílel na rozkrytí a zastavení mezinárodního obchodu s jaderným materiálem. Skupina pašeráků se pokoušela přes Českou republiku převézt obohacený uran pocházející z postsovětského prostoru, konkrétně z Běloruska. Cílem byl černý trh, kde by se tento materiál stal ideální náplní pro „špinavou bombu“ – zbraň, která sice nezpůsobí jaderný výbuch, ale zamoří obrovské území radiací. Stárek a jeho tým dokázali včas zasáhnout a zabránit katastrofě, která mohla mít globální dopady. Tento úspěch definitivně potvrdil, že bývalý disident není v BIS jen „figurkou pro okrasu“, ale elitním profesionálem, který dokáže čelit nejmodernějším hrozbám 21. století.

Stárkův vstup do politiky pod vlajkou ODS v roce 2016 vyvolal u části veřejnosti i jeho bývalých souputníků hluboké rozpaky. Muž, který kdysi v Nové Vísce budoval ostrovy svobody a solidarity, najednou začal mluvit jazykem tvrdé bezpečnostní doktríny. Jeho návrhy na zřízení evropské obdoby věznice Guantánamo pro zadržené islamisty působily na mnohé jako zrada ideálů, za které kdysi seděl v kriminále. Kritici mu začali přezdívat „estébák kapitalismu“ – v jejich očích se Stárek proměnil v to, proti čemu dříve bojoval. Jeho vizáž rozšafného Santy Clause s šedivým vousem a usměvavou tváří se tak pro levicové intelektuály stala jen klamnou maskou pro politiku, která místo pomoci slabým preferuje bezpečnostní databáze a neoliberální dril.

 

Vyvrcholení tohoto neobyčejného osudu přišlo v roce 2025, kdy se zdálo, že Stárek dosáhne na nejvyšší metu symbolického uznání – generálskou hodnost. Návrh vlády na jeho povýšení měl být definitivním stvrzením jeho přínosu pro bezpečnost státu. Jenže ceremoniál v Míčovně Pražského hradu se pro něj nikdy neuskutečnil. Rozhodnutí prezidenta Petra Pavla nepodepsat jeho jmenování vneslo do příběhu novou vlnu spekulací. Stojí za tím Stárkova kontroverzní politická prohlášení, nebo jde o hlubší spor mezi dvěma muži, kteří oba sloužili bezpečnosti státu, ale každý z úplně jiné strany barikády?

 

Ačkoliv Stárkovi na ramenou neulpěly zlaté hvězdy, v očích undergroundové komunity i svých příznivců zůstává „generálem“ i bez dekretu. Jeho životní cesta od vyvlastněného statku přes cyklostyl sestavený z kradených součástek až po zneškodnění jaderné hrozby je důkazem neuvěřitelné adaptability a nezlomnosti.

 

P.S.

Počet morálních selhání presidenta gen. Petra Pavla znepokojivě narůstá – skandál na Bratislavském hradu (1.10.2025) za účasti dalších tří presidentů, jmenování bezcharakterního člověka soudcem ústavního soudu, jmenování duševně chorého člověka velvyslancem ve SRN (poté, co ho Rusové donutili opustit velvyslanectví ČR v Moskvě), nečinné přihlížení profesní a lidské likvidaci diplomatky dr. Jany Chaloupkové v kauze Maroko-Gate, se kterou vše výše uvedené souvisí. O všem byl a je prezident informován – stále nekoná. Z tohoto pohledu by bylo udělení generálské hodnosti Františku Stárkovi urážkou. Věřme, že se generálské hodnosti dočká, ale z rukou presidenta, který dodržoval pevné morální zásady po celý život, tak jako on.

JŠ