Prosinec 2025: Pamětní deska na památku 40 000 „odvezených“ českých Němců na nádraží ve Vrchlabí zmizela?!

Každý třetí voják čs. armády a každý devátý důstojník byli sudetští Němci. (Jaroslav Čvančara: Pravomil Rajchl – ŽIVOT NA HRANICI SMRTI, str. 18). V příloze fotografie z knihy (str. 136) s textem: Turnov – internace německých zajatců. I zde jsou případy, kdy si „ulice“ vyřizuje účty, často na nevinných lidech!
***
Vrchlabí a Hostinné sloužily jako sběrné tábory pro odsun, kam byli soustřeďováni před odjezdem. K barbarským odsunům docházelo v letech 1945-1946, často po tragických pochodech smrti a násilných akcích, než byli transportováni vlaky. Pamětní deska byla ODHALENA 5.9.2025 k 80. výročí transportů -  po 3 měsících zmizela?! (Článek bude aktualizován o text z pamětní desky, pokud se mi podaří jej získat).

Článek Petra Rožňáka v příloze (MFD 22.12.2025, politolog, pedagog), připomíná dobu „normalizátorů“. Krajanský den lze prý vnímat jako zlehčování obětí nacismu, jako by čeští Němci také nebyli jeho obětí. Připomíná potřebu důkladné reflexe minulosti, kterou sám svým textem popírá. Odsun si nevyžádal 30 tisíc obětí, ale 270 000 životů nevinných lidí. Brno by se prý mělo zachovat obezřetně a zachovat historickou paměť? Právě o ni jde, kdy byla zašlapována do země přes 40 let. Byli to naši krajané po dlouhá staletí. Byl to i jejich domov. Stali se obětí politiky stejně jako jejich krajané za vlády zločinného komunistického režimu. Podpora Krajanského dne v Brně částí politické a kulturní scény prý přehlíží historické a symbolické souvislosti, ale už nepřipomíná jaké? Např., že otec „největšího Čecha“ Karla IV., byl francouzský Němec. Z řad německých Čechů pocházelo 10 nositelů Nobelovy ceny, včetně první nositelky Nobelovi ceny míru Berty Suttner Kinské. Varuje před nedostatkem citlivosti k minulosti, ale sám ji flagrantně porušuje. Zřejmě neviděl dokument CRISIS, kde 90% německých Čechů podporovalo svůj domov – Československo, jako většina národa. Veřejnoprávní ČT dokument vysílala jen jednou, o půlnoci (v iVysílání není samozřejmě dostupný).

Na článek Petra Rožňáka reagoval skvěle Ondřej Zahradníček (MFD 27.12.2025) – viz příloha!
***

Podívejme se na legislativu. Domy našich prarodičů byly zabaveny na základě Benešových dekretů. Znal jsem také spoustu lidí, kteří studovali ve třicátých čtyřicátých letech a po válce jim nebyly uznány vysokoškolské diplomy. Moje babička trpěla tím, že měla důchod tři stovky kvůli povinné dvacetiprocentní srážce z platu pro Němce. A když se podíváme do důsledku, jestli jsme my, čeští Němci, byli nějakým způsobem rehabilitováni, v tom okamžiku se skutečně cítím jako člověk druhé kategorie. Protože se nestalo nic. České ticho po pěšině

V roce 2001 jsme podávali petici do parlamentu požadující naši rehabilitaci, ta ovšem byla odmítnuta. Od té doby proběhlo několik politických okamžiků, například volba prezidenta Zemana a výroky kolem Karla Schwarzenberga, kdy ta německá karta zase byla vynesena v negativním smyslu.

Ano, což na nás působí znovu tak, že jsme občané druhé kategorie, čili v té společnosti stále není náprava, satisfakce nebo nějaké vyrovnání. Někdo říká, že česká společnost je velice tolerantní. Ve skutečnosti je spíš ignorantská, čili když o nic nejde a nejste vidět, tak je všechno v pořádku. Ticho po pěšině. Ale pokud se něco stane, tak tam ta klišé vyvstávají.

Například by to mohl být nějaký památník tragicky zemřelým nebo zavražděným v masakrech po druhé světové válce. O tom už jsme jednali. Tohle by bylo hezké gesto.

Ovšem. Byla to spousta takových drobných situací. Například nám vozili příbuzní z Německa oblečení, takže jsem na sobě měl nějaký nápis New Yorker, a vím, že matka musela jít do školy a že prý to nesmím nosit. Jindy jsme běželi závod o „partyzánský samopal“ a byl tam spolužák, který byl trošku robustnější a nemohl utíkat. Tak já jsem s ním šel, abych držel basu. A pak jsem dostal od ředitele školy obrovskou facku, že to sabotuju. Bylo mi tehdy asi deset let a úplně jsem to tenkrát nechápal. Nebo jsem byl vyvolaný na hodině dějepisu k obléhání Stalingradu, že to jako Němec budu nejlépe vědět. Tenkrát jsem si to nedával do souvislosti, u nás doma se o politice nemluvilo. Těch věcí byla spousta.

Ale kdybyste tam dneska řekl „Co si myslíte o sudetských Němcích? Že jsou to naši kamarádi!“, řekl bych, že jeden z deseti řekne „Ale jo, už je to dobrý“ a devět řekne „Fuj, Sudeťáci“. Protože se to pořád v rodinách dědí.

Ano, bohužel německý živel tady má negativní konotace vlastně už od bitvy na Bílé hoře. A bohužel se to v každém století něčím posilovalo. Potlačováním češtiny a podobně. A samozřejmě to „dorazil“ nacismus. Pořád jsou tu tedy předpoklady dívat se na Německo a na Němce, že jsou takoví a takoví. Bývalá kancléřka Angela Merkelová tohle chtěla změnit. Byl jsem u ní nejenom sám, ale byli jsme tam i jako zástupci německé menšiny, a ona nám říkala, že tou „otevřenou náručí“ chce definitivně změnit pohled zvenčí na Německo. Aby to nebyl pořád antisemitismus, holokaust a podobně. Že prostě Německo konečně bude bráno jinak. Což se ale nepovedlo.

Bohužel české ministerstvo školství už od přelomu tisíciletí de facto likviduje druhý cizí jazyk ve výuce a říká, že nám stačí vlastně jenom angličtina. Přitom němčina je opravdu důležitá z mnoha ohledů, směrem k našim sousedům, německým, rakouským, ale i ke Švýcarsku, to by mělo velký pozitivní přínos. A nejenom z historického hlediska. Když umíte ten jazyk, otevírá vám to obzory.

Myslím si, že hůř jsme na tom byli my zůstavší, ze spousty hledisek. Jednak masakry německého obyvatelstva se děly řekněme do roku 1946, takže do toho jsme byli zahrnuti taky. Zůstavší Němci také trpěli vnitřním odsunem, ženy musely na práci na jižní Moravu a podobně. Sudetští Němci byli v Německu vykořenění, ale přece jen byli integrováni do německého života. Měli německý jazyk, kulturu, scházeli se, nemluvě o materiálním blahobytu. Takže myslím, že trpěli méně. Zůstavší Němci v Československu sice zůstali doma, „in der Heimat“. Ale co to znamená? Oni zůstali v cizím prostředí, kde je moc neměli rádi, všichni se na ně koukali skrz prsty.
Celý článek>
***
Vily německých magnátů proměnily české město. Pak majitele smetly dějiny
… S Jizerskými horami je neodmyslitelně spjato sklářské řemeslo. S Jabloncem, který se rozprostírá o něco níže v podhůří podél Lužické Nisy, zase výroba skleněné bižuterie. Šikovní skláři, šperkaři, majitelé malých i velkých výroben, exportéři i sklářští magnáti z města během několika desítek let vybudovali světoznámé impérium postavené na precizním řemesle, inovacích či odvážném obchodním duchu. A úspěšné podnikání přineslo Jablonci nebývalý rozkvět.

Zrodila se elita, která formovala nejen ekonomiku regionu, ale i jeho tvář. Úspěšní průmyslníci investovali své zisky nejen do výroby, ale i do svých reprezentativních sídel – vil v secesním, historizujícím či funkcionalistickém stylu, které jsou dodnes ozdobou města. K továrníkům se záhy přidali další „vilaři“ - právníci, lékaři, stavitelé…
P.S.
Bezpočet horských boud v Krkonoších provozovali němečtí Češi. Jejich dnešní úpadek, ve všech ohledech, by nedopustili. Respektovali tradice, péči o přírodu a její nepsané zákony.  

JŠ