Budapešť – hlava zaniklého království a připomenutí Maďarského povstání v roce 1956

Velikostí šlo o stát srovnatelný s dnešní Itálií, a tomu odpovídala i velikost hlavního města Budapešti. Po roce 1918 ovšem Trianonská dohoda okrájela Uhersko do dnešního Maďarska, které je sotva třetinové. Tím pádem Budapešť zůstala „velkou hlavou na malém těle“, ostatně stejně jako nedaleká Vídeň. Nepoměr Budapešti vůči dalším maďarským městům je mnohem větší než u nás nebo v Polsku.
Vidět je to i na mohutné budově parlamentu tyčící se nad Dunajem, která byla v době výstavby očividně určena daleko většímu státu, než kterému slouží teď.

 

Uherská Budapešť se mohla pochlubit, mimo jiné, jednou z prvních linek metra na světě, která je dodnes v provozu. Dokončena byla (stylově) k 1000. výročí příchodu Maďarů do panonské nížiny a otevíral ji sám František Josef I. Staré stanice jsou ale pečlivě zrekonstruovány do své secesní podoby a pro správného „šotouše“ představuje tato linka unikátní zážitek.

 

Budapešť má ale i některé výhody, kterými Praha nedisponuje. Jednou z nich je síť veřejných lázní, sahající až do tureckých dob. K těm je potřeba disponovat termálními prameny, jež pod Petřínem, bohužel, nikdy neuvidíme.

 

Mezi dalšími unikáty lze jmenovat velké muzeum Terror Háza (Dům teroru), které mapuje řádění komunistického režimu v Maďarsku 50. let, včetně veškerého toho mučení, deportací a poprav. Mimořádným momentem návštěvy je například pomalá jízda setmělým výtahem do suterénu (kde byly cely), zatímco vám z obrazovky bývalý vězeň-pamětník líčí, jak v rámci svých povinností uklízel popraviště „bezprostředně po“. 

 

Několikapatrovou budovu zasvěcenou témuž tématu bychom užili i v Praze. To stávající „Muzeum komunismu“, co na Novém Městě stojí, je proti Domu teroru slabota, a tím pádem riskujeme velké zapomínání vlastních dějin. Ono už do nějaké míry probíhá teď, bohužel.

 

Pár miliard by to nepochybně stálo, ale ta nová, velmi bohatá Praha by si to snadno dovolit mohla. Kdyby taková investice snížila o pouhých pár procent riziko, že se něco podobného jednou vrátí… Celý článek>

*** 

Maďarsko, Polsko i Rumunsko mají dávno svá muzea zločinů komunistického režimu. U nás není a hned tak nebude, pokud vůbec. Pokouší se o to v Uherském Hradišti, ale věc se táhne už roky a konec v nedohlednu. I to jak se země vypořádává se svou minulostí vypovídá o její vztahu k ní, společenských poměrech, kdo určuje dění a o (ne)vyspělosti země. Hrozí tak, že se zločinné poměry mohou vrátit dříve, než tušíme. Těch, co by si to přáli je v naší zemi jistě menšina. Vzhledem k moci části této menšiny a vlivu, si můžeme nedávné dějiny zopakovat dříve a rychleji, než tušíme, byť v jiné formě. 

 

Všimněme si, jak se neustále v médiích i na veřejnosti připomínají zločiny fašismu a nacismu a stále méně zločiny komunistického režimu. Také jsou dalším varovným znamením množící se křížovky s otázkami týkající se Ruska. Stále je platné varování Jana Masaryka: „Komunismus je 10% ideologie a 90% taktiky!“ Chtělo by se opět říci „Lidé bděte!“. 

 

 

Potom bychom si návrat komunistických praktik zasloužili. Svoboda má svoji cenu. Pokud budeme myslet jen na sebe, ztratíme ji rychleji, než tušíme. 

 

Naši zemi ovládají a stále více, novodobé mafie, které si v ničem nezadají s těmi komunistickými. Nedivme se, když jsme pohrobkům zločinné ideologie bez odporu a naivně umožnili postupný návrat k moci. Pachatelé zůstali nepotrestáni, žili či žijí stále mezi námi, s vysokými penzemi. Stav policie, justice a veřejnoprávních médií v naší zemi je alarmující! 

 

Smekněme před statečnými Maďary a jejich premiérem Imre Nagym, který se během Maďarského povstání v roce 1956 postavil na stranu povstalců a vyhlásil neutralitu Maďarska.

 

Vykonstruovaný proces s Imre Nagyem a jeho spolupracovníky se konal ve dnech 9. až 15. června 1958 za zavřenými dveřmi. Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout lidově demokratický režim, a odsouzeni k trestu smrti. Bývalý premiér Imre Nagy, jeho poradce Miklós Gimes a ministr obrany Pál Maléter byli popraveni 16. června 1958. Ostatní vládní spolupracovníci byli uvězněni. 

 

Těla popravených byla bez pohřebního obřadu pochována na Novém veřejném hřbitově, kde odpočívá mnoho představitelů a bojovníků Maďarského povstání. Přísahu sloužit své zemi dodrželi a stvrdili vlastní krví. Čest jejich památce. 

 

Držme palce statečným Íráncům, kteří už také mají dost zločinného systému! 

 

JŠ

***