24.11.2025: Praha Univerzita Karlova: Skvělý projev presidenta Polska Karola Nawrockiho

… Dovolte mi připomenout jeden příklad toho, jak demokratický politický systém tehdejšího Československa v letech 1918 až 1939 tragicky skončil díky „odbornému vedení“ západního světa v mnichovské dohodě z roku 1938.

 

Někteří by mohli říci, že náš region dnes čelí opět podobným výzvám. A opět se někteří naši západní partneři snaží nás vést jedinou správnou cestou. Ukrajina a její ozbrojené síly již téměř čtyři roky vedou existenční boj proti barbarskému agresorovi – Ruské federaci. To je jejich vnější nepřítel. Mají však i nepřítele uvnitř, a to vnitřní frontu proti zkorumpovaným elitám. Upřímně doufám, že obě bitvy vyhrají, především proto, že obě vítězství jsou dosažitelná. Historie nám ukázala, že Rusko – ať už carské, bolševické nebo sovětské – lze nejen zastavit, ale také porazit. A pokaždé, když bylo poraženo, přineslo to vlnu politických změn v systému. 

 

Nejprve bych rád zdůraznil, že Evropská unie je naším přirozeným politickým prostředím. Ale řekněme si na rovinu: nejde o unii našich snů. Vstoupili jsme do Evropské unie, která nám měla poskytnout ekonomické příležitosti, a to se také stalo. Dala nám také šanci uvolnit náš podnikatelský potenciál. Přistoupili jsme k EU, abychom mohli těžit ze schengenského prostoru, a toho také využíváme. Cílem však nebylo, aby Evropská unie diktovala podmínky našeho politického systému, naše stravování nebo výchovu našich dětí.

 

Známe slabosti a hrozby takových struktur, jejichž velikost spočívá ve vůli silnějších partnerů dominovat nad slabšími. Proto se zasazujeme o odmítnutí projektu centralizace EU. V otázkách týkajících se našeho politického systému a budoucnosti Evropy mají skutečný demokratický mandát, získaný ve svobodných volbách, prezidenti, vlády a parlamenty – nikoli Evropská komise a jí podřízené instituce, které nereprezentují rozmanitost evropských politických proudů a jsou složeny podle ideologických kritérií.

 

S ohledem na to Polsko navrhuje následující opatření, aby zastavilo a následně zvrátilo tento negativní vývoj procesu centralizace EU:

 

Za prvé, zachování zásady jednomyslnosti v těch oblastech rozhodování EU, kde se v současné době uplatňuje;

 

Za druhé, zachování zásady „jeden stát – jeden komisař“ při sestavování Evropské komise, podle níž musí mít každá země EU, i ta nejmenší, svého vlastního komisaře v nejvyšším správním orgánu EU, a zároveň zákaz jmenování osob do nejvyšších funkcí EU bez doporučení vlády jejich domovské země;

 

Dále, z hlediska geopolitiky: zastavení ambicí konkurovat NATO v oblasti bezpečnosti. Za posledních zhruba třicet let se bezpečnostní politika EU neosvědčila – tváří v tvář poválečným konfliktům v Jugoslávii, destabilizaci v severní Africe a na Blízkém východě nebo ruské agresi proti Gruzii a Ukrajině. Současný pokus o centralizaci zbrojních programů v rámci EU ve skutečnosti slouží zájmům německého a francouzského zbrojního průmyslu, směruje k nim peníze ze společného dluhu EU, prodlužuje termíny dodávek, ignoruje naléhavé potřeby EU a východního křídla NATO v oblasti zbrojení a poskytuje Evropské komisi další nástroj k „disciplinování“ členských států.

 

A konečně odmítnout mainstreamové rozdělení politické scény EU na: na jedné straně osvícené zastánce neustále se prohlubující integrace a na druhé straně primitivní populisty s totalitními sklony. Představa, že toto je dělicí čára politické scény EU, je směšná. Je rozdělena na tábor kontinuity a reformy. Vzhledem k tomu, že současný systém nás přivedl k zadlužení, nekontrolované migraci, energetickým krizím, vyprovokoval brexit a vystavil nás ruskému imperialismu – financovanému po léta jádrem EU – je změna nutností. Euroskepticismus tedy vychází z chyb hlavního proudu EU a její nedemokratické povahy.

 

Dovolte mi, abych to řekl zcela jasně: jsem zastáncem Polska v Evropské unii, ale domnívám se, že otázky jako politický a soudní systém nebo bezpečnost jsou výhradně v kompetenci polské ústavy, polského prezidenta a polské vlády. Stejně jako by tomu mělo být u každého členského státu.

 

Svou roli prezidenta Polské republiky nechápu jako někoho, kdo zpochybňuje přítomnost v EU, ale jako vůdce, který na základě zemí regionu, naší citlivosti a emocí vybuduje silnější střední Evropu v rámci EU.

 

Pokud někdo z vás považuje tuto vizi za přijatelnou a upřímně řečeno za blízkou vašemu politickému srdci, jsem více než ochoten pokračovat v rozhovoru. Prozatím to berte jako podnět k zamyšlení.

Děkuji za vaši pozornost.