Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Symbolem zrady je i dr. Edvard Beneš. Ohroženou zemi opustil, místo aby vyhověl vůli většiny obyvatelstva a velení armády se bránit. Důkazy široké veřejnosti dosud neznámé, o jeho zbabělém a zcela nemorálním jednání, budou následovat.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
V českojazyčném přebásnění textu francouzského vojenského pochodu „La Madelon“ se Eduard Bass značně odchýlil od původního znění – česká „Vítězná Madelon“ tak přináší mj. verše „Madelon, nos víno stále // dones lahví celý koš // ať nám k slávě žijí dále // Joffre, Clemenceau a Foch!“.
Originál vzniklý těsně před počátkem první světové války přitom žádná jména neobsahuje – celkem pochopitelně, protože generálové Joseph Joffre a Ferdinand Foch se proslavili až v průběhu konfliktu (Joffre jako vítěz tzv. první bitvy na Marně, která v září 1914 zastavila postup německé armády na Paříž, Foch jako vrchní velitel sil západních spojenců v roce 1918, jenž z titulu této funkce mj. přijal německou kapitulaci), zatímco Georges Clemenceau byl v posledních letech války a období těsně po ní francouzským premiérem a proslul tvrdostí postupu vůči poraženým (jejímž důsledkem byla hlavně nešťastná Versailleská smlouva, která ponížila a zbídačila Německo natolik, že jeho obyvatelé následně snadno podléhali hlasům volajícím po odplatě).
Pro jeho politický styl se mu ostatně přezdívalo „Le Tygre“ (což se navíc dobře shoduje s receptem na úpravu tygřích krevet s názvem „Krevety Clemenceau“).
Nejzajímavější na Bassově překladu je ovšem to, co v něm není – jméno třetího a možná dokonce ve své době nejslavnějšího z trojlístku francouzských generálských hrdinů této války, vítěze od Verdunu Philippa Pétaina.
Důvod, proč Bass jeho jméno neuvedl, velmi pravděpodobně není jakkoliv sofistikovaný (možná se mu prostě počtem slabik jen nehodilo do rytmu), pozoruhodný fakt však je, že to – někdy na začátku 20. let – bylo vynechání téměř prorocké.
Na rozdíl od osob v textu jmenovaných se totiž Pétain, za své zásluhy již r. 1918 jmenovaný maršálem, dožil i druhé světové války a katastrofální porážky Francie po bleskovém německém západním tažení v létě 1940. Ještě v průběhu bojů se Pétain jako válečný hrdina a živoucí symbol obranyschopnosti i pevné vůle stal ministerským předsedou… a musel tak za svou zemi podepsat kapitulaci a vynucené příměří. Tím však jeho kariéra nabrala tragický směr: z národního hrdiny se téměř šavlopavlovským obratem (v tomto případě ovšem k horšímu) stal národní zrádce.
Pétain, který již ve třicátých letech mj. jako ministr obrany zastával stanoviska relativně vstřícná k nacistickému Německu, se totiž – oproti očekávání – po takovém ponížení nestáhl do ústraní, ale naopak se stal vedoucím představitelem kolaborantského režimu, jenž vznikl na území, které Německo dočasně neokupovalo.
Tento pseudostát (“Zone Libre“ – „Svobodná zóna“) se nacházel na – zhruba řečeno – jihovýchodě Francie (Němci obsadili sever země až pod Paříž a široký pás jejího atlantického pobřeží až ke Španělsku) a před svými občany i svobodným světem se zdiskreditoval policejními raziemi vedenými proti „nepřátelům Německa“ a také persekucí Židů (mj. vydal protižidovské zákony podobné těm norimberským a neváhal dokonce židovské občany posílat do německých koncentračních táborů).
Za sídelní město vlády (titulárním hlavním městem byla Paříž, ale ta byla v německých rukou) si Pétain zvolil ospalé lázeňské městečko Vichy, pravděpodobně proto, že ve větších centrech (Lyon, Marseille, Toulouse) této „vichystické Francie“ se daly očekávat protiněmecké nálady a z nich plynoucí nepokoje, a do značné míry také z toho důvodu, že ve Vichy byl v neobsazených hotelech k dispozici dostatek prostor pro okamžité přestěhování vládních úřadů a rezidencí z Paříže.
Pétain s nacisty široce spolupracoval i poté, co Německo na podzim 1942, po vylodění Američanů ve francouzských koloniích v severní Africe, vojensky obsadilo i zbytek země, a jeho režim definitivně ztratil jakoukoliv legitimitu po invazi do Normandie.
Po osvobození Paříže v srpnu 1944 byli Pétain a jeho spolukolaboranti (vlastně tedy „spoluspolupracovníci“, ovšem to „spolu“ je pokaždé s někým jiným) přesunuti do Sigmaringen na jihozápadě Německa, kde pod kuriózní hlavičkou „francouzské vlády v exilu“ měli působit i nadále. K Pétainovu zbytečku cti je ovšem potřeba říci, že se na činnosti této „vlády“ odmítl podílet – vedl ji tak Pierre Laval a Pétain byl v Sigmaringen fakticky v domácím vězení.
Po konci války se Pétain dobrovolně vrátil do Francie, kde byl zatčen a 23. července 1945, včera před 80 lety, postaven v Paříži před soud. Ten trval do 15. srpna, kdy porota za velezradu a napomáhání nepříteli vynesla hrdelní trest, jejž ovšem generál de Gaulle obratem zmírnil na doživotí. Maršál pak byl vězněn nejprve v Pyrenejích a později na ostrově Yeu v Atlantiku, kde v den výročí začátku procesu, 23. 7. 1953, tedy včera před 72 lety, zemřel.
Philippe Pétain a jeho vláda jsou ve Francii dodnes bolestivou připomínkou kolaborace – a zároveň důležitosti odporu proti ní a významu národní hrdosti. Sám Pétain však – podobně jako Vidkun Quisling či u nás Emanuel Moravec – již natrvalo zůstává symbolem zrady.
Symbolem zrady je i dr. Edvard Beneš. Ohroženou zemi opustil, místo aby vyhověl vůli většiny obyvatelstva a velení armády se bránit. Důkazy široké veřejnosti dosud neznámé, o jeho zbabělém a zcela nemorálním jednání, budou následovat. Finsko se Rusku postavilo, ztratilo část území a dnes nezná korupci. Vše má svoji cenu. JŠ ***
Koncem září si připomínáme Mnichovskou dohodu. Ta byla jednou z tragických epizod předcházejících Druhou světovou válku; byli jsme malí, a všichni nás opustili.
Další epizodou, i když méně známou, byla Zimní válka. Označuje se tak rusko-finská válka probíhající od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 (zde); i Finové byli malí. …
Onen eventuální částečný úspěch a ona třebas omezená svoboda se porovnávají s absolutním podrobením a zotročením v případě kapitulace. Samozřejmě, že kdo se brání, riskuje těžké následky. Svět může obránce obdivovat, a přesto jej hodit přes palubu, jak se stalo statečnému Polsku po Druhé světové válce (a možná se to stane i Ukrajině v této válce). Svět taky může obránce odsoudit, a ten se přesto může ubránit, jak se zatím daří Izraeli. V každém případě by známý Halasův verš „myslete na chorál malověrní“ šlo méně poeticky vyjádřit: „myslete na Finsko“.
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!