ZNÁME KONEČNĚ PRAVDU O SMRTI JANA MASARYKA?

 

Jan Masaryk byl nalezen dvěma topiči z ministerstva zahraničí ráno 10. března 1948 na dlažbě atria Černínského paláce, pod oknem koupelny svého služebního bytu ve druhém patře vládní budovy. Borkovcovi kriminalisté byli takřka okamžitě z vyšetřování odstaveni, případ převzala Státní bezpečnost, která případ uzavřela s tím, že šlo o sebevraždu skokem z okna. Podezření a pochybnosti umocnily dobové okolnosti: stalo se to dva týdny po únorovém převratu, kdy se k moci dostali komunisté podporovaní Stalinem. Časem vykrystalizovaly tři základní hypotézy, co se tehdy událo: vražda na příkaz československých komunistů či Moskvy, nehoda při snaze opustit byt a skrýt se na římse před útočníky a tzv. bilanční sebevražda.

 

Případ byl v průběhu let ještě několikrát oficiálně otevřen, smrtí Jana Masaryka se zabývaly desítky odborníků a bylo vedeno několik vyšetřování. Žádné z nich nedokázalo definitivně potvrdit některou z verzí – sebevražda, vražda či nešťastná náhoda. V čem se nakonec došlo k nějaké shodě – i díky biometrické rekonstrukci pádu, je vyloučení sebevraždy. Proto závěry několikaletého pátrání Jaroslava Čvančary, že Jana Masaryka zabili dr. Arnošt Heidrich, plk. František Fryč a Ing. Jan Bydžovský – jeho nejbližší a do té doby nejloajálnější spolupracovníci z ministerstva zahraničí, byly velkým překvapením

a badatele i historiky viditelně zaskočily.

 

 

Odmalička jsem o tom slýchával, protože otec i maminka byli velcí masarykovci. Mám třeba takovou vzpomínku, jak někdy v polovině padesátých let, když byly nějaké volby, k nám přišel z Čajkovského ulice takový chlapík. Nosil rádiovku s anténkou, byl to vyhlášený komunista, chovající se vždy velice komisně, a vešel tady vedle do místnosti. Začal si tam z aktovky vytahovat různá lejstra, pak se náhle podíval před sebe a úplně strnul – protože tam spatřil obraz. Když jste se koukali zepředu, viděli jste TGM, když zleva, byl to Beneš a zprava zase Jan Masaryk. V podstatě takový kýč z broušených skel, ale naši to měli rádi. A on řekl: „Vidím, že tady nemám co pohledávat.“ Sbalil fidlátka a zmizel.

 

Ale to, že rodiče byli masarykovci, mělo i jiné důvody, protože ve třicátých letech zásobovali lánský zámek filmy. (Rodiče a prarodiče Jaroslava Čvančary patřili k průkopníkům české kinematografie. Provozovali biograf, vlastnili unikátní filmový archiv, který jim byl nacisty a později i komunisty zabaven. Pozn. red.) Týden co týden k nám vlakem a tramvají – žádným autem – jezdil adjutant a ty těžké filmy si odnášel či vracel na rameni. Filmy se pak promítaly v lánském zámku pro tamní zaměstnance a pro hosty. Masaryk se velice rád koukal, jak říkal, na pictures. A to i když třeba dělal speciální promítání pro místní děti. Takže od nás si půjčoval i staré němé grotesky z dvacátých let. Jak známo, lánský zámek navštívil třeba slavný herec Douglas Fairbanks se svou ženou Mary Pickfordovou. Existuje z toho pěkná fotka. Masaryk a kinematografie je zajímavé téma, ale nepříliš známé. Odbornou studii o tom napsal můj nejstarší bratr Miroslav. Takže i o Janu Masarykovi se u nás často mluvilo. Samozřejmě, že podle mých rodičů ho zabili komunisté, kteří ho vyhodili z okna.

 

V padesátých letech nebyl důvod tomu nevěřit. Pak jsem se o tuto tematiku pochopitelně zajímal více v letech 1968 a 1969, kdy jsem si začal kupovat knížky, četl noviny a sledoval v době „pražského jara“ v televizi cyklus „Na pomoc generální prokuratuře“, věnující se právě tragické smrti Jana Masaryka. To bylo velmi zajímavé a litoval jsem, že se to nedotáhlo do konce. Ale ono se to v době začínající „normalizace“ samozřejmě již ani dokončit nemohlo.

 

 

Já jsem se kauzou Masaryk začal zabývat až postupem času. Mne zajímali hlavně českoslovenští parašutisté a zpravodajci, ale kdykoli mi něco přišlo do ruky, tak jsem to bedlivě četl a sledoval. A když jsem se potom seznámil s lidmi kolem ústavu soudního lékařství, s prof. Jaromírem Tesařem, jenž u Masarykovy pitvy asistoval prof. Františku Hájkovi, a s plukovníkem Miloslavem Nečáskem, šéfem pražské mordparty v padesátých letech, tak jsem díky nim získával další detailní informace. Měl jsem tu čest s nimi chodit do cukrárny na Václavském náměstí a oni tam debatovali. A když přišla řeč na Masaryka, pochopil jsem, že leccos bylo jinak a že není všechno určeno veřejnosti. A to nebyli jenom tihle, třeba ještě pitevní laborant Václav Bruna nebo pozdější slavný antropolog prof. Emanuel Vlček. I on v médiích hovořil jen s maximální opatrností… 

 

Například prof. Tesař zmínil, že se nikdy nesetkal se sebevrahem, jenž by z okna skočil jako svíce pozadu, tedy obrácen obličejem do místnosti. Profesor konstatoval, že stojí za Hájkovými závěry v pitevním protokolu, které odpovídají skutečnosti, tedy oděrky na břiše, pocházející od dotyku těla s parapetem či římsou. A že stopy zranění musely být způsobeny zaživa. Tesař vzpomněl na příhodu, kdy jeden z přítomných civilistů, jenž byl zřejmě u pitvy poprvé, nahlížel se zvědavostí do Masarykových útrob. Nevšiml si, že konec své kravaty v nich umazal. Téměř panicky se ptal, co má dělat. Tesař vzal nůžky a kravatu prostě ustřihl. Řeči v článcích a knihách o střelném zranění odmítl jako absolutně nepodložené spekulace. Na otázku, že pitevní protokol nedává jasnou odpověď na přítomnost uspávacího hypnotika, Tesař i Nečásek s jistým pobavením na sebe jen pohlédli a jeden z nich pravil: „No jo, Tomíček…!“ Čemuž jsem tehdy ne tak úplně rozuměl. Šlo o prof. dr. Oldřicha Tomíčka, přednostu Ústavu pro analytickou chemii UK, jenž konstatoval, ovšem až po několika týdnech, že žádné organické či minerální jedy nebyly prokázány, pouze stopy utišujícího léku amidopyrinu.

Každý z nich mně sdělil k Masarykově smrti nějaký ten důležitý střípek. Zlom pak nastal rok před pádem komunistického režimu, když na jedné ze schůzek v roce 1988 Nečásek zničehonic konstatoval: „No, a ti dva ho už téměř bezvládného vystrčili z okna.“ Všechny tyhle věci jsem si dával dohromady a kladl si otázku, proč nám oficiální kruhy i média říkají něco jiného. Říkají A, ale zamlčují B. Když v roce 2004 historik prof. PhDr. Jiří Kocian poprvé zmínil jména Heidrich, Bydžovský a Fryč, vše se začalo jevit jako skládačka. V roce 2016 Václava Jandečková vydala knihu „Kauza Jan Masaryk: Nový pohled“, do které jsem poskytl nějaké materiály a fotografie. Objevila výslechové protokoly s inženýrem Bydžovským, jenž se StB přiznal, že Masaryka zabil, a detailně popsal ministrovu likvidaci. V knize paní Jandečkové mi neseděly její závěry, analýza.

 

Já si paní Jandečkové velice vážím, udělala velký kus práce, ale podle mne drží o Masarykovi konformní mýtus. Nepracuje systémem „padni komu padni“. Vše dávat do dobových souvislostí. V tomhle celou kauzu cítím trochu jinak.

 

Ona má variant a závěrů několik, ale stále do toho zmatečně komponuje komunisty, sovětské rozvědčíky a jejich tajné služby. A když už tedy ti tři – Arnošt Heidrich, František Fryč a Jan Bydžovský, tak že na příkaz z Londýna. V tom s paní Jandečkovou nemohu souhlasit. Od samého začátku tvrdím, že tihle tři skutečně provedli defenestraci, ale ZCELA SOUKROMĚ. O tom jsem pevně přesvědčen. Prostudoval jsem všechny výslechové protokoly s Bydžovským. Bohužel ne ty s Fryčem, kde je řeč o smrti Masaryka. Určitě existují, ale nejsou k dispozici. Každopádně, ti tři o tom nikdy nemluvili, mlčeli i před svými rodinami. Proto taky, i když jsme hovořili s jejich příbuznými, prošli archiv Heidricha i Fryče, byli i u Bydžovských, tak kromě 70 stránek Bydžovského protokolu není o tom černé na bílém nikde nic jiného. Ale ten Bydžovský zcela zapadá do toho příběhu – jak mi Nečásek připomínal: „Když má být kriminální případ objasněn, musí být naplněno sedmero základních otázek: Kdo, co, kde, kdy, jak, čím a proč?“ Pochopil jsem i rozpory a Bydžovského manévrování. On totiž byl zatčen nikoli za vraždu Masaryka, jak se mylně zprvu domníval, ale v souvislosti s akcí „Střed“, to jest v případu Milady Horákové a spol., s čímž ale prakticky neměl nic společného. Při jednom z výslechů měl za to, že je řeč o Masarykovi, a tak spustil. A vyšetřovatelé jen zírali. Ve svodce pak napsali: „Byli jsme překvapení, ale nechali jsme ho mluvit osm hodin.“ V podstatě bez přerušování. Ale on to byl bystrý zpravodajec a brzy pochopil, že při

výpovědi šlápl vedle. Takže začal různě couvat, vysvětlovat, měnit výpovědi. Základní gros v těch čtyřech výpovědích ale existuje. 

 

 

Proč by to dělali? Gottwald usiloval o to, aby Masaryk od 10. března 1948 zůstal v jeho rekonstruované vládě. Vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu Edvarda Beneše mu lišácky dokonce přislíbil post prezidenta. A Masaryk s tím rád souhlasil. To mně potvrdil i bývalý místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí České republiky Jan Kavan. Jeho otec Pavel Kavan z londýnského velvyslanectví byl posledním živým člověkem, jenž byl u Masaryka toho osudného večera. 

 

 

U příležitosti uctění památky Jana Masaryka v Hudebním salonku ministerstva zahraničí v pátek 10. března 2000 v 17.35 hodin Jan Kavan udělil čestné hodnosti velvyslanců in memoriam. Hádejte komu! Františku Fryčovi a Janu Bydžovskému „za jejich přínos zahraniční službě ČSR a věrnost masarykovským ideálům“. Jaká náhodička, že?

 

 

Znovu se ptám: Proč by to Sověti dělali? Ti v těch dnech převratu potřebovali podpořit Gottwalda. Znám televizní prohlášení bývalé ruské agentky plukovnice KGB Jelizavety Paršinové. Pravila, že ví, kdo Jana Masaryka zabil. Já jí prostě nevěřím. To by nemělo žádnou logiku. Proč by komunisté nebo KGB likvidovali Masaryka – člověka, který jim absolutně ve všem šel na ruku? Kdyby, tak zlikvidují skutečné a vlivné odpůrce: například národněsocialistického poslance doc. Vladimíra Krajinu, či ministry Huberta Ripku nebo Václava Majera. Ti šli do střetu s komunisty hodně tvrdě. Bohužel kvůli zblblé československé veřejnosti marně!

 

 

Za prvé: dr. Arnošt Heidrich. To nebyl jen tak někdo. Významný diplomat, ve třicátých letech, tedy za první republiky, pomáhal utvářet československou politiku. Edvarda Beneše zastupoval ve Společnosti národů v Ženevě. V průběhu celého protektorátu Čechy a Morava stál v čele významné odbojové skupiny „Parsifal“, založené právě na popud Beneše, ještě před jeho odchodem do exilu. Mimochodem byl to dr. Heidrich, kdo koncipoval onu známou depeši domácího odboje, aby atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha proveden nebyl. Arnošt Heidrich byl od roku 1945, po Masarykovi a Clementisovi, jako generální tajemník třetím nejmocnějším mužem na ministerstvu zahraničních věcí.

 

 

Bydžovský byl původně zpravodajský důstojník. Působil pak ve třicátých letech jako diplomat rovněž ve Švýcarsku. Na začátku války se přemístil přes Francii do Británie. Na exilovém ministerstvu zahraničí působil jako šéf šifrového oddělení. Pracoval sice pro Jana Masaryka, ale de facto pro Huberta Ripku.

 

V polovině třicátých let škpt. pěchoty František Fryč působil u 2. oddělení Hlavního štábu čs. armády. Jako první kontaktoval agenta Paula Thümmela (s krycím označením A-54) z Abwehru a další německé agenty. Fryč byl členem „Moravcovy jedenáctky“ – s ní a tajnými dokumenty generálního štábu plk. František Moravec uletěl v březnu 1939 do Anglie. V Londýně se Fryč stal v rámci II. odboru ministerstva obrany šéfem šifrového oddělení. Byl u všech výsadků, tedy i u operace Anthropoid. Školil radiotelegrafisty základům šifrování. Zároveň vedl rádiovou ústřednu v Anglii, kde vyhodnocoval došlé zprávy ze všech odbojových radiostanic, včetně Libuše. Trojice Fryč, Bydžovský a Heidrich byla prostě první liga, byli nositeli nejvyšších státních tajemství. Nebylo divu, že po skončení války Masaryk tyhle tři povolal k sobě na ministerstvo.

 

V týdnech a dnech předcházejících únoru 1948 ho začali považovat za zrádce. Zaměřil jsem se na Masarykovy projevy a postoje za poslední rok a půl jeho života, zhruba od poloviny roku 1947. Jeho politika byla čím dál více prosovětská. Na tom se všichni tehdejší politici celkem shodli, včetně prezidenta Beneše. Masaryk to ale začal přehánět, čímž se postupně začal podílet na sovětizaci země. My dodnes žijeme v jakémsi falešném mýtu, že byl antikomunistou. Žijeme v tomto sebeklamu. Podle mého názoru publicisté znají jeho prosovětské projevy, ale nechtějí měnit jeho obraz symbolu demokrata. Znáte, jak se často traduje: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Profesor Robert Kvaček mi potvrdil, že to Masaryk nikdy neřekl. To si vymyslel novinář a politik Ivan Herben až v exilu, když i emigrace pochopila, že Masaryka je třeba propagačně uchopit jako oběť komunismu. Náramně se to hodilo.

 

Jan Masaryk byl sice svým způsobem oběť komunismu, ale z jiného pohledu. Komunistům se zase hodil jako oběť imperialistů, že neunesl duševní tlak atd. atd. Den před Masarykovou smrtí významný britský politik a Masarykův přítel z exilu Bruce Lockhart označil v BBC Masaryka za zrádce a Quislinga. (Vidkun Quisling, norský fašistický politik, jeho jméno se stalo synonymem kolaboranta a vlastizrádce. Pozn. red.) A ono to mělo své opodstatnění, vezměte si jeho projev na Masarykově univerzitě v Brně, když přejímal čestný doktorát, kde pronesl, že „když dojde k válce mezi Východem a Západem, tak my budeme na straně Sovětského svazu“. A na shromáždění na Staroměstském náměstí 7. března 1948 – tedy pouhé tři dny před smrtí – prohlásil, že jeho otec, zakladatel československého státu, by s řešením únorové krize, de facto komunistického převratu, souhlasil. To dneska někteří neradi slyší, nebo to přehlížejí, bagatelizují. 

 

 

Masaryk slíbil, že podá demisi, ale nepodal ji. Ano, nepodal ji! A přitom to byl ten jeden jediný hlas, který dostal prezidenta Beneše do patové situace. Já bych si nedovolil Jana Masaryka nějak odsuzovat. Udělal pro Československo mnoho dobrého, zvláště za války, kdy spolu s Benešem pomohl k znovuobnovení Československa. Jeho charisma – někdo tomu říká třeba i „užvaněnost u stolu“ – otevíralo diplomatické dveře. O tom jsou celé legendy. Ale především jeho rozhlasový pořad „Volá Londýn“, v němž dodával lidem doma víru a naději. Kolikrát byl přitom až velice humorný, vtipný. To, co lidé v té době potřebovali. Po válce se angažoval (ale pověřil tím dr. Vlada Clementise) v tajné pomoci

budoucímu izraelskému státu. 

Za absolutního kostlivce ve skříni, kromě té demise, považuji to, že nechal na svém ministerstvu zřídit Akční výbor Národní fronty. Tuším 23. února 1948. Do čela jmenoval Vlastimila Borka, komunistického fanatika, jenž předtím dělal politickou práci jako redaktor Moskevského rozhlasu. Borek byl jedním z nejbližších Gottwaldových přátel. A ten začal provádět čistky. Doslova každý den předkládal desítky jmen zaměstnanců ministerstva Masarykovi k podpisu. A on je bez mrknutí oka vyhazoval. Svoje bývalé nejloajálnější spolupracovníky. Takhle on klestil cestu k 25. únoru. A ti tři, ne, že by ještě něco mohli změnit na únorovém vítězství komunistů, ale viděli, jak Masaryk jde vysloveně proti zájmům Československa. Sice v zájmu lidu, jak on říkal, „vždy půjdu s lidem“, to jest s komunistickou ideou, protože tomu většina poblázněných lidí tehdy věřila, ale to byly ty jeho „hezký žvanivý řeči“. Ale oni v tom viděli nejen pošlapání idejí Československa, kterou razil starý pán, ale i konec své kariéry. Fryče Masaryk rovněž vyhodil při čistkách akčního výboru. Takže se rozhodli odstranit Jana Masaryka. 

 

 

Bydžovský při výslechu uvedl, že od generálního tajemníka ministerstva dr. Arnošta Heidricha.

 

 

To Bydžovský docela podrobně popsal při výslechu. Řekl, že Heidrich si s ním dal večer 9. března sraz v podloubí na Loretánském náměstí, nedaleko ministerstva zahraničí. Předal mu sypký prášek, nějaké hypnotikum. V Bydžovského výpovědi jsou sice trošku rozdíly v čase, ale to už možná bylo tím, že i on před StB začal blafovat. Z jeho výpovědi je velice logické to, že on byl člověk, který měl k Masarykovi kdykoli přístup – i v noci – s čerstvě došlými depešemi. Kromě hypnotika Heidrich Bydžovskému předal depeše. Do těch se Masaryk na posteli začetl a Bydžovský mu ve vhodný okamžik do šálku s černou kávou vsypal uspávadlo. Když asi po 15–20 minutách Masaryk začal klimbat, z přítmí se objevil František Fryč. A tady je jedna zajímavá věc – polštáře, které jsou zachycené na fotografiích v koupelně. Nikoho, pokud vím, doposud nenapadlo, jak se tam vzaly! A když, tak jenom nějaké řeči, „no, to on na nich spal“, nebo něco takového… Ne, logika věci, na těch polštářích ho odtáhli z ložnice do koupelny. Devadesátikilového chlapa, to není jen tak jej odnést, jedině odtáhnout. V koupelně, všude tma, zjistili, že ho musí zcela otočit. Při tom zavadili o sprchu a shodili krabičku s nějakými krémy, s žiletkami apod. A na velkém polštáři, otočeného břichem dolů a hlavou směrem do koupelny, jej dotáhli až k oknu. Tam byla taková stolička, takže nejdřív jedna noha, poté druhá noha. Z obou stran tělo šoupali tak, jak to kolikrát dnes dělají i záchranáři. Masaryk ale nebyl zcela v bezvědomí. Byl částečně při sobě. V této situaci ho vysunuli z okna. Ostatně, to přesně hraje s pitevním protokolem – že padal jako svíce, nohama dolů, hlavou nahoru a jakoby do zdi.

 

Fryč byl zatčen, ale v jiné souvislosti. Bydžovský rovněž, ale později, na základě výpovědi JUDr. Jaromíra Kopeckého, jenž byl namočen do uměle vytvořeného případu akce „Střed“, tedy případu dr. Milady Horákové. Byl to spíš takový zmatek. Bydžovský nevěděl, že Fryč je zatčen, a myslel si, že už je dávno za hranicemi, protože „za kopečkama“ byl už i dr. Heidrich. Tomu se podařilo s pomocí amerických diplomatů dostat přes hranice. Přece jen, Heidrich byl vysoký diplomat, ale vezl ještě svoji ženu, dítě a komornou. Prostě se mu to s trochou štěstí podařilo. Ale nezanechal o smrti Masaryka nikdy žádný zápis, nějaké svědectví. Celkem pochopitelně. V emigraci byl zvolen do čela Rady svobodného Československa. A představte si tu absurditu, že on řekne: „Víte, já jsem vám toho Masaryka zabil.“

 

 

Zemřel ve Washingtonu, D. C., 12. února 1968.

 

Fryč byl rovněž vyslýchaný, ale především v souvislosti s Miladou Horákovou. Ale Fryč byl z jiného těsta než intelektuál Bydžovský. Počítal s tím, že zemře při vyšetřování nebo na popravišti. A podle toho s vyšetřovateli jednal. Oni se ho na něco zeptali a on odpověděl: „Jsem náčelník Apačů.“ Využíval svých zpravodajských zkušeností, houževnatě odolával tvrdým výslechům. Během výslechů se několikrát, možná naoko, zhroutil. Prostě všechno zapíral. A oni nevěděli, zda se skutečně zbláznil, nebo si z nich dělá blázny. Podle dokumentů, které jsou uvolněné v Archivu bezpečnostních složek, mu k Masarykovi nedali jedinou otázku. Já ale myslím, že se ho na to sakra ptali, ale že protokoly jsou doposud nepřístupné. Plukovník František Fryč byl degradován, souzen, vězněn. Později propuštěn. Zemřel v Rychnově nad Kněžnou 9. září 1973.

 

 

Jan Bydžovský byl rovněž souzen, vězněn, ale z vraždy Masaryka obviněn nebyl. Později byl propuštěn. Zemřel ve Veselí nad Lužnicí 26. května 1990.

 

 

S tím prý přišla paní Jandečková. No, já nevím. Připadá mi to tak trochu přitažené za vlasy. A ono to údajně ani není zapotřebí. Existuje totiž Masarykova posmrtná maska, kterou sejmul sochař prof. Otakar Španiel. A jak mě jeden patolog upozornil – z obočí, které se vždycky v posmrtné masce zachytí, se dnes dá odebrat DNA a leccos zjistit. Asi by taky při tom konečně padl úsměvný verdikt, jestli byl starý pán Masaryk synem rakouského císaře Franze Josefa I. – což si asi nikdo z příbuzných Masaryků pochopitelně nepřeje…

 

V deníku císaře Franze Josefa se údajně našlo nějaké datum a u něho zápis „Kropáčková – vyřízeno“. Terezie Kropáčková byla matka Tomáše Garrigua Masaryka. Ale i kdyby ano, mě tyhle fámy zase tak nějak moc neberou.

 

Zásadní lze ještě v budoucnu, podle mého názoru, objevit ve výslechových protokolech s bývalými zpravodajskými důstojníky, jako například s gen. Josefem Bartíkem, s plk. Františkem Fryčem, s plk. gšt. Emilem Strankmüllerem. Co se týče smrti ministra Masaryka, vím, že všichni byli komunistickými vyšetřovateli vytěžováni. Otázkou rovněž zůstává, co vše v exilu dr. Heidrich přiznal americké zpravodajské službě. 

 

 

Film máme prakticky po dvou letech natočený, jak se říká hrubý materiál „je v kufru“. Současně je napsaný skript a teď musíme společně s režisérem dát dohromady scénář, který budeme konzultovat s odborníky. Například se známým spisovatelem a scenáristou dr. Pavlem Kosatíkem, jenž v dokumentu rovněž vystupuje. Podle toho pak budeme pracovat ve střižně a při postprodukci. V dnešní době to ovšem všechno stojí nemalé finanční prostředky: od filmových archivů až po hudební podkresy a výtvarnou grafiku. Právě k dokončení celého dokumentu, následně distribuce filmu do kin. Taky bychom se nebránili koprodukci filmu, ať už privátních českých producentů, nebo z České televize. Na to vše nám chybí peníze – vezměte si, jen střihač, to je sto tisíc, a to je jenom část výroby 55minutového filmu. Žádná instituce, včetně ministerstva zahraničí, včetně pokryteckého ministra Jana Lipavského, nám na to nic nedal a nedá. Pochopitelně, vždyť boříme ustálený mýtus. 

 

Rádi bychom začali stříhat v říjnu, nějaké peníze jsme díky zainteresovaným lidem dali dohromady a doufám, že nám ještě nějací dobří lidé pomohou. Každý sponzor je vítán a bude mu veřejně poděkováno, třeba na premiéře filmu. Chtěli bychom mít film hotový 10. března 2026, tedy když vše dobře půjde. Diváci se mohou těšit na kvalitní a seriózní dokumentární zpracování. 

 

Myslíme si, že naše historie v kauze Jana Masaryka je o to ochuzena, tak snad doplníme zásadní a chybějící kusy do mozaiky tohoto příběhu. Na téma smrti Masaryka lze na youtubu najít množství filmů, ale jsou to podle mého názoru zbytečné filmy. S kamerou jsme navštívili spoustu míst po celé republice. Natáčeli jsme u hrobu dr. Arnošta Heidricha v Josefově, u hrobu Masarykových v Lánech. Exkluzivně jsme byli s kamerou ve vile Hany a Edvarda Benešových. Pořídili jsme unikátní záběry v tzv. malé pitevně Ústavu soudního lékařství a toxikologie. Při té příležitosti hovořili s docenty Radomírem Čabalou, Alexandrem Pilinem a Pavlem Toupalíkem. V Táboře jsme navštívili vnučku a pravnučku plk. Františka Fryče. Ve Veselí nad Lužnicí jsme pořídili rozhovor se synem Jana Bydžovského, v Praze s bývalým ministrem zahraničí dr. Janem Kavanem, s prof. Jiřím Strausem, jenž biomechanickým zkoumáním zjistil, že k pádu došlo vnější silou. Hovořili jsme s historiky: dr. Josefem Tomešem – předsedou Masarykovy společnosti, dr. Ladislavem Kudrnou – ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů, s dr. Alenou Šimánkovou z Národního archivu, s prof. PhDr. Jiřím Kocianem, s dr. Jindřichem Markem, Blankou Kovaříkovou. Není bez zajímavosti, že dokumentem provází známý herec Jiří Štěpnička, jehož kmotrem byl v roce 1947 právě Jan Masaryk. 

 

 

Otevřeli jsme transparentní konto Masaryk (číslo účtu Česká spořitelna, účet č. 5600664073/0800). Zde nám mohou vaši čtenáři, či firmy, přispět. Za to moc DĚKUJEME!

Ilustrace k rozhovoru: archiv Jaroslava Čvančary

 

***

Na nepevnost charakteru svého syna upozorňoval už jeho otec TGM. Doporučoval mu držet se Edvarda Beneše. Jemu viditelně podlehl a společně s ním pomohli vydat svobodné Československo do další okupace zločineckému SSSR. Pochybuji, že se najdou na film veřejné peníze. Bude to opět na veřejnosti a v jejím zájmu. 

 

Na film BRATŘI o Odbojové skupině bratří Mašínů, se také musela uspořádat veřejná finanční sbírka (v iVysílání ČT nedostupný). Na seriál BOŽENA o Boženě Němcové se sexuálními scénami, se veřejně peníze snadno našly (v iVysílání ČT dostupný). České plebejství, před kterým varovali K. H. Borovský, F. Palacký, TGM i Švehla, jen tak nezmizí. JŠ