Aktualizováno: Jak sparťan Oldřich Nejedlý usmiřoval sparťany se slávisty

 

Byla vyslána delegace do Žebráku. Slavného fotbalisty se ptali, zdali by byl ochoten přijet a kolik to bude stát? „Nic, jen mne musíte přivézt a odvézt“, odpověděl s úsměvem. Akce byla naplánována na 14:00 hod. v místním „kulturáku“. Ještě ve 13:30 hod. bylo v sále pár lidí. Ve 14:00 hod. narváno k prasknutí. Akce skončila až po 18. hodině. Přijeli i fanoušci ze širokého okolí, včetně fotbalových rozhodčích, kteří „Oldu“, jak byl familiárně nazýván, znali osobně. 

 

Vyprávěl o sportu, o svých zážitcích s fotbalem doma, a hlavně o MS v kopané v Itálii, v roce 1934 (ve finále jsme podlehli Itálii díky uplacenému švédskému rozhodčímu Eklindovi, Oldřich Nejedlý se stal nejlepším střelcem MS). Poté bylo mnoho dotazů a živá diskuze. Po skončení následoval obrovský potlesk. V samé euforii si pořadatelé neuvědomili, že pro hosta nemají žádný dar. Místní prodavačka musela proto znovu otevřít krámek. Byl vyhotoven obrovský dárkový koš a patřičně vyzdoben, včetně symbolů Sparty a Slavie. Za velikého aplausu odjížděl Oldřich Nejedlý domů, do Žebráku. Úspěšná mise skvělého sportovce a člověka, skončila. Jen nevíme, jak dlouho vydržel smír mezi oběma tábory fanoušků, ale ten večer určitě😊

 

Byl nekonfliktní, příkladně skromný, spojoval lidi. Nikdy jsem ho neviděl rozčileného, vždy vstřícný, s úsměvem a se způsoby pravého anglického gentlemana. 

 

Málokdo ví, že když se vracel z Prahy vlakem domů pozdě večer, nebo v noci, chodil pěšky z Hořovic do Žebráku. Kariéru ukončil předčasné (soupeř mu zlomil nohu). Později pracoval jako ředitel ČSAD v Králově Dvoře. Nepil alkohol, přesto byla jeho vila pravidelně zásobována plzeňským. Nejbližší „zdroj“ byl v Líšni – jezdil pro ně pan Jiří Lukavský, zvaný „Dotěra“. A z jakého důvodu? Fotbalového internacionála neustále navštěvovali novináři a přátelé, kdy jeho paní Kamila byla skvělou hostitelkou, takže pivo nesmělo chybět😊 

Dnes mi vyprávěl jeden žebrácký občan: Jeho maminka měla trafiku, kam za ní Olda chodil. Při jedné z návštěv přijeli rakovničtí a hned Oldu „koupili“😊 

Druhý příběh o žebráckých fanoušcích. Jistě pamatujete pana Březinu (pracoval v Kovodružstvu, rozvážel chleba po Žebráku na kole, kopal hroby na hřbitově). Jednou hrál IVO Žebrák v jižních Čechách, z Praskoles byl vypraven vagon pro žebrácké fanoušky a pan Březina jel ze Žebráku na zápas na kole! To byli panečku fanoušci, klobouk dolů!

 

Trénoval i žebrácký „A“ tým, později i žebrácký dorost, dokud mu to zdraví umožňovalo.  Pravidelně od května vyrážel na první houby - májovky. Měl svá místa, vždy se vracel s plným košíkem, zatímco jiní s prázdnou. Málo se ví, že choval i králíky. Chodíval ke včelínu pro bylinky, které vybíral ve vojtěšce, aby své králíky ochránil před nemocemi. 

 

Velký muž, skromný svým životem, příkladný svému okolí. Právem je v Síni slávy českého fotbalu. Mimochodem narodil se 25.12.1909 (ne jak často mylně uváděno 26.12.1909). Důkazem je jeho hrob v Žebráku – viz FOTOGALERIE. Uvidíte v ní i domek a místo, kde se v č. 57 narodil, jeho vilu č. p.  255, včetně dobových artefaktů a darů, které si přivezl z Itálie z MS v roce 1934. Málo se ví, že měl i sourozence Karlíka, Pepíka a Boženku. Měl i dva syny, Petra a Ivana, jehož syn Oldík, je vnukem Oldy Nejedlého. Bydlí ve vile svého dědy. Právě on mne upozornil na rodný domek svého dědy, když slavil své 50. narozeniny v oblíbené Pivnici pár metrů od rodného domku svého dědy.

 

Oldřich Nejedlý by měl plno práce i dnes, kdy chování mnohých fanoušků už nemá s fanděním a sportem nic společného. Místo aby se radovali, bavili a uměli ocenit i výkon soupeře, pro nemálo fandů jako by bylo fandění jediným smyslem a náplní jejich života… 

 

Věřme, že s postavením nové tribuny na fotbalovém hřišti Spartaku Žebrák (dříve IVO Žebrák), ponese stadion jméno Oldy Nejedlého. Stejně tak, že bude na jeho rodném domě v Žebráku č. p. 57 v Sokolské ulici u Sokolovny (postaven před 160 lety), umístěna i pamětní deska. Také chodil do Sokola, jako většina kluků. 

 

Dnešní žebrácká mladá generace, až na vzácné výjimky, svého slavného rodáka už nezná. Na ZŠ se o něm nevypráví. Jinde ve světě je to samozřejmostí. Děti tak mají pozitivní příklady, jsou hrdé a pyšné i na své město. Dnešní společnost jim mnoho takových příkladných osobností nenabízí, bohužel. 

 

Bylo by to i poděkování za ty, co už mezi námi nejsou… Našemu slavnému rodákovi jsme to dlužni. Je jediným z nejlepších střelců MS, který pochází z malého města - Královského komorního města Žebrák. Je stále pátým nejlepším střelcem v historii fotbalové reprezentace naší země. Nikdy není pozdě.

***

Italové měli dokonce přerušit i přímý rozhlasový přenos z finále z legendárním Josefem Lauferem. Reprezentanti Československa bojovali ve finále i za férovost sportu. Ve fašistické Itálii předvedli nadlidský výkon. 

***

Šestnáct let po jeho smrti jsem se mu omluvil. V duchu i na novinovém papíře. Pravdu měl on, protože v roce 2006 po prozkoumání dobových zápisů, historických pramenů a referátů v žurnálech uznala FIFA, že všechny tři góly vstřelil skutečně Nejedlý a statistiky oficiálně opravila. Československý snajpr Oldřich Nejedlý se díky tomu stal samostatným králem střelců turnaje

 

 

Tři roky po mistrovství světa v Itálii pomáhal zachraňovat pokladnu FIFA, ale pánům v jejím vedení přesto trvalo 72 let, než mu přiznali hattrick nastřílený Němcům, a tudíž i primát nejlepšího střelce šampionátu.

***

Neskutečné, jaké euforii před pětasedmdesáti lety celé Československo propadlo. A to naši „zlatí hoši“, jak legendární rozhlasový reportér Josef Laufer Pláničku, Ženíška, Čambala, Junka, Sobotku, Puče, Burgra, Nejedlého a spol., nazval.

 

Toník Puč leží na trávníku nakopnutý do hlavy, tahají ho na atletickou dráhu a redaktor Petrů z ČTK, který působil v Itálii jako náš asociační kapitán, přiběhl s lahvičkou čpavku… Jenže čpavek vystříkl Tondovi nějak do očí, on vyletěl jako blesk a rovnou na hřiště. Na nic jsem nečekal, poslal mu dlouhou přihrávku a on běžel a napálil míč rovnou do sítě. Až později přiznal, že vůbec nemířil, neboť oči ho od čpavku tak pálily, že je měl zavřené!

 

Vedli jsme, ale vůbec jsme nevěděli, že do konce finále zůstává jen osm minut. Hodiny na stadiónu nebyly a za čárou nestál nikdo, kdo by zakřičel, abychom nespěchali a hráli v klidu.

P.S.

Slavný Josef Bican tehdy nemohl nastoupit za Československo. V roce 1934 reprezentoval Rakousko. JŠ

***

Na vybudování Muzea Oldřicha Nejedlého už je pozdě. Většina artefaktů nevratně zmizela, včetně těch, co si „vypůjčili“ novináři a nevrátili, jak mi kdysi řekla manželka Oldřicha Nejedlého paní Kamila (pořizoval jsem s ní delší rozhovor).

 

Z vyprávění pamětníků zaznamenal a doplnil

 

Medailon jednoho z největších kanonýrů československého fotbalu, který se na MS v roce 1934 stal nejlepším střelcem.