Hana Sládková-Koželuhová: Jak nás slavný tenisový rod proslavil po celém světě

 

Pořídil jsem výmluvnou FOTOGALERII, včetně několika stránek z textu. Níže doplňuji ukázkami:

 

(str. 18) Hotel Imperial v Karlových Varech byl uveden do provozu v červnu 1912, kdy ho s velkou slávou a pompou otevřel lord Richard Westbury. Velice rychle získal světovou slávu, protože v době jeho vzniku Karlovy Vary hostily na sedmdesát tisíc hostů ročně! 

 

(str. 19) Každý rok ve stejnou dobu přilétal do Karlových varů major Holt. Jakmile se svým červeným letadélkem obletěl město a zakroužil nad Imperiálem, všichni věděli, že major už je tady! Bohatí lidé z celého světa navštěvovali karlovarské lázně pravidelně. Moc Čechů tam tenkrát nežilo, Vary byly vlastně německé město. A musím říci, že sudetští Němci řídili provoz lázní, a vlastně i chod celého města velmi dobře. Karlovy Vary měly v lázeňské sezoně obrovskou návštěvnost. Na zimu se téměř vše zavřelo, číšníci a personál, především Němci a Rakušané, odjeli domů nebo pracovat na Riviéru a vrátili se zase se zahájením nové sezony. Ne vše ale vlastnili sudetští Němci. Například hotel Imperial patřil francouzsko-britské společnosti, kterou vedl monsier Haas, jeden z ředitelů společnosti. Právě ten uzavřel v roce 1927 tenisový kontrakt s mým otcem. 

 

(str. 21) Na přelomu dvacátých a třicátých let se můj otec stal daviscupovým trenérem. Bylo to v době, kdy československý daviscupový tým ve složení Roderich Menzel a Jan Koželuh patřil k nejlepším v Evropě. 

 

(str. 58) Na obchodní akademii jsem zažila první výuky marxismu-leninismu. Když jsem poprvé slyšela tezi, že „jednotlivec je ve společnosti nula a o všem rozhoduje většina“, úplně jsem se otřepala. Bylo to něco naprosto nemyslitelného, co se mi absolutně příčilo. Za mě nebude nikdo rozhodovat! Protože já jsem já! A podle toho se i budu chovat.

 

(str. 80) V pondělí ráno přijdu do práce a tam – bomba! Majitelé, architekti, inženýři, všichni za mnou přišli! Listovali novinami a pořád nemohli uvěřit, kdo tu u nich vlastně pracuje (z těžkých začátků v Torontu. JŠ)

 

(str. 108) Nakonec jsem řekla, ať vystaví nové letenky z Vídně, že je na místě zaplatím. Tím se vše dost protáhlo, letadlo už stálo na ranveji, připravené rolovat na startovací dráhu, ale kapitán se odmítl hnout z místa, dokud nebudeme na palubě. Nevím kolik letů se kvůli nám zpozdilo, na letišti panoval zmatek, ale on řekl, že bez nás neodletí. Věděl, co se děje v Praze. Byla jsem mu za to obrovské morální gesto vděčná. 

 

(str. 124) Na knížku došlo až poté, co se pan Škutina vrátil v roce 1990 domů. V roce 1984 vyšla v Curychu jeho publikace Martina o Martině Navrátilové. O sedm let později už v Praze, zase kniha o Haně Mandlíkové Hana. Sága rodu Koželuhů se objevila na trhu v roce 1992. Dal si s ní velkou práci. V Tyršově domě našel ceny Karla Koželuha. Byly ve špatném stavu. Dal je do pořádku, za což jsem mu velice vděčná.

 

(str. 129) Během večere se mě ředitel ruské společnosti, zabývající se nákupem a prodejem obilí, zeptal. „Proč jste do Ruska nepřijela už někdy dříve?“ Odvětila jsem mu, že na jeho otázku mám dvě odpovědi. „Jednu pravdivou a druhou diplomatickou. Kterou chcete slyšet?“ „Tu pravdivou, proč jste nikdy nepřijela?“ „Myslíte, že bych sem mohla přijet, kdy moji rodnou zemi obsadily vaše tanky?“ Vzal to, ale stejně mi bylo jasné, že si myslel, jakou úžasnou internacionální pomoc ruské tanky do Československa v osmašedesátém roce přivezly. 

 

(str. 135) NÁVRAT S PŔÍCHUTÍ PELYŇKU

Na počáteční euforii z návratu domů a z obrovské radosti nad tím, že komunistický režim konečně padl a Československo je svobodná země, poněkud utlumily smíšené pocity z polistopadové situace u nás. Na jedné straně jsem si v průběhu prvních pěti let několikrát říkala, že bych mohla být spokojená. Nepostupovalo se zbrkle, nedělala se žádná ukvapená rozhodnutí. Mohla jsem bilancovat, první roky po revoluci vyhlížely uspokojivě. Jenže na druhou stranu jsem rychle pochopila, že čtyřicet let komunismu zanechalo v lidech hluboké a jen těžko hojitelné rány. Tatam byla slušnost, vzájemná úcta, pochopení, a respekt jednoho k druhému, tedy základní atributy společnosti, v níž jsem vyrůstala za první republiky a které mne pak doprovázely a doprovázejí po celá léta mého života na Západě. Tam, kde se ve vyspělých demokraciích vykazuje ocenění práce, umění schopností a šikovnosti lidí, kteří něco dokázali, prosadili se ve světě, a tím pádem si samozřejmě přišli na slušné peníze, se v Česku vloudila bohapustá závist. Valnou část života jsem se pohybovala mezi lidmi, kteří disponovali někdy až neskutečným množstvím peněz. Nikdy mi to nevadilo, nezáviděla jsem. Někdo se už narodí do bohatství, které je v jeho rodině, jiný přijde k majetku tvrdou a poctivou prací. Jestli se ale najde někdo, kdo takovému člověku závidí, pak je svojí závistí sám trestán. Mrzí mne, že česká společnost prahne jen po penězích a majetku, neohlíží se doleva doprava a k jejich získání je ochotná a schopná použít cokoli. Například téměř každý cizinec, který přijede do Čech, a je úplně jedno, zda-li je to muž nebo žena, představuje pro mnoho lidí jakýsi terč. Jen proto, že může posloužit k rychlému zbohatnutí…  
***

Karla Koželuha chtěli komunisté propagandisticky využít, nepochodili. Tak mu alespoň „znárodnili“ americké auto, které si přivezl z USA a sami ho používali... Vzpomeňme i prvního českého vítěze Wimbledonu Jaroslava Drobného, amatérského tenistu a reprezentanta Československa v ledním hokeji. Wimbledon vyhrál jako občan Egypta… 

 

Jan Šinágl
P.S.

S paní Hanou Sládkovou-Koželuhovou jsem se nemohl nesetkat v dobé mého exilu ve Švýcarsku při krajanských akcích. Žila tehdy ve francouzské části, kdy jsem znal osobně hlavně krajany z německých kantonů. Letos v létě jezdila s pravnučkou po tenisových turnajích v ČR. Snad to ještě napravím😊 

***