Před 125 lety se narodil hrobě János Esterházy - 14. března 1901 v Nitře, z galantské větve rodiny Esterházyovců

 

Jeho dědeček, hrabě István Esterházy, bojoval jako husarský kapitán v maďarském povstání za nezávislost, které vypuklo 15. března 1848. Byl „odměněn“ vězením v Kufsteinu.

 

Jeho otec, hrabě János Esterházy, byl pobočníkem arcivévody Otty II., otce posledního maďarského krále Karola IV. Zemřel brzy (1905) a jeho vdova, Alžběta Tarnowská, sama vychovávala své tři děti: Márii, Lujzu a Jánose. 

 

János Esterházy ml. dokončil gymnázium v ​​Budapešti a poté se uchýlil na své panství, aby se věnoval hospodaření. V duchu uchovával poklad, který obdržel od své matky, “křesťanskou víru“, kterou předal dál svým dětem: Jánosi a Aliz. 

 

Zapojil se do práce Národní křesťansko-socialistické strany a stal se předsedou. V parlamentních volbách v roce 1935 získal mandát poslance. 

 

Ve svém prvním parlamentním projevu 25. června 1935 jasně prohlásil: „Byli jsme připojeni ke Slovensku bez naší konzultace, proto alespoň očekáváme, že naše menšinová, kulturní, jazyková a ekonomická práva budou československými vládami respektována“. Ve svých interpelacích se zabýval slovakizací názvů maďarských vesnic, školskými, ekonomickými a sociálními otázkami, až po kulturní záležitosti života menšin. 

 

V roce 1936, se dvě maďarské strany sloučily. Byl zvolen výkonným předsedou sjednocené strany. Uprostřed bouřlivých událostí roku 1938 vyzýval obyvatelstvo k umírněnosti. Jako zástupce Košic oznámil svůj úmysl zůstat na Slovensku a sdílel osud s přibližně 65–70 tisíci Maďarů, kteří na Slovensku zůstali po změně hraníc v r. 1938.

 

 

Hned od roku 1938 bylo straně zakázáno organizovat shromáždění. Esterházy mohl s masami komunikovat pouze prostřednictvím tisku. I cestování do Maďarska bylo omezeno. 12. září 1939 byl pod policejní dohled umístěn i sám János Esterházy, vůdce strany.

 

Poté, co byly i noviny zakázány, vydával v Budapešti deník a týdeník Magyar Hírlap, který fungoval až do roku 1944. Žádal Maďary, aby se s úctou chovali k Slovákům, kteří byli anektováni. Jeho výrokem bylo „Přežili jsme Bachovu éru, přežijeme i Machovu.“ Po pozemkové reformě mu zbylo z jeho 5 000 akrů orné půdy pouze 250 akrů. Z lesů mu zbylo 600 akrů, ale i tak byl spokojen. 

 

Spisovatel Zsigmond Móricz tehdy napsal, že „…maďarská mládež na Slovensku je hlouběji maďarská než ta v Maďarsku, vyznává život upřímněji, bere ho vážněji a slouží mu důsledněji…“. 

 

Hrabě János Esterházy učil oběti a víře tím, že sdílel osud i druhých a zůstal na čele malé části Maďarů.

 

Důvodem politických útoků, která ho a jeho stranu postihla, bylo, že se nekompromitoval s extrémně pravicovými proudy. Byl člověkem, který se pevně držel svého křesťanského světonázoru. Nebyl ochoten udělat žádný kompromis - ve spojenectví s nacismem, ani s myšlenkou komunismu. Jak o sobě řekl, měl „starobylé maďarské chápání“.

 

Na začátku války ve svém projevu vyzval Maďary na Slovensku, aby se „v těchto těžkých časech snažili co nejlépe dodržovat přikázání lásky k bližnímu“. 

V srpnu 1941 založil první bratislavskou spořitelnu a v roce 1942 reorganizoval a provozoval bratislavské knihkupectví Madách. V té době se začal realizovat i jeho nejpozoruhodnější program, plán na síť maďarských domů na Slovensku. 

 

Napsal: ,,Prvním úkolem Maďarů na Slovensku, jak v minulosti, tak i dnes, je zachovat si své hodnoty a sílu. Druhý úkol je stejně důležitý, ne-li důležitější: dále rozvíjet hodnoty a sílu na základě posvěcených národních tradic.“ 

 

Esterházy, v tom sesuvu hodnot, který pohřbil lidskou civilizaci na tehdejším Slovensku, se s demonstrativní loajalitou držel morálních standardů. Zůstat člověkem, vlastencem a křesťanem! V zasedací síně slovenského parlamentu 12. května 1942, kdy se hlasovalo o zákoně č. 68, nehlasoval za, neboť návrh považoval za bezbožný a nelidský.

 

 

Byl i internován a pronásledován gestapem. Jakmile sovětská vojska vyhnala Němce z Bratislavy, úřady ho internovaly. Po propuštění mohl vyjednávat s představitelem místní prozatímní slovenské vlády Gustávem Husákem, kde promluvil o pronásledování Maďarů. 

 

 

Rok byl držen v Lubjance v Moskvě. Na základě vykonstruovaných obvinění byl odsouzen k deseti letům nucených prací a poslán do gulagu na Sibiři. Slovenský národní soud ho 16. září 1947 v Bratislavě v jediném zasedání odsoudil k trestu smrti za „kolaboraci“ s fašismem. 

 

Dostal prezidentskou milost a byl odsouzen „jen“ k doživotnímu vězení. Měl možnost uprchnout s vnější pomocí, ale odmítl s tím, že není vinen, a proto nemá důvod k útěku. Během všeobecné amnestie v roce 1955 byl jeho trest zkrácen na 25 let, ale do této doby nebyla započítána doba strávená v sovětském gulagu. 

 

 

Ve vězení mu zpráva o maďarské revoluci v roce 1956 dala naději na svobodu, ale po 4. listopadu se jeho stav rapidně zhoršil. V posledních dnech svého života, ve věznici v Mírove, v těžké nemoci, požádal o přeložení do věznice v Nitře, aby mohl zemřít ve svém rodišti. I tato žádost mu byla zamítnuta. V posledním vzkazu z věznice se odevzdal Boží vůli, obětoval své utrpení a život za osvobození maďarského lidu. Zemřel 8. března 1957 ve věku 56 let po 12 letech těžkého utrpení. Velitel věznice jeho tělo rodině nevydal…

 

V roce 2007 se jeho dcera Alice s pomocí českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga dozvěděla, že jeho popel je v masovém hrobu na motolském hřbitově v Praze. 

 

 

Na konci roku 2008 byl jeho portrét slavnostně umístěn v sídle Evropského parlamentu v Bruselu.

 

V roce 2009 mu byla posmrtně udělena polská medaile Polonia Restituta za jeho práci ve prospěch polských uprchlíků během druhé světové války.

V roce 2011 mu Anti-Defamation League of New York posmrtně udělila Medaili za odvahu.

 

V květnu 2013 byl slavnostně odhalen jeho pomník v Budapešti. Jeho jméno nese nábřeží a náměstí v hlavním městě a byla po něm pojmenována i jedna místnost v parlamentu. 

 

 

V roce 2016 byl v České republice vydán maďarsko-česko-polský svazek Návrat cti Jánosu Esterházymu.

 

Jeho památku v jeho rodišti uchovává Poutní centrum Jánose Esterházyho v Alsóbodoku, (Dolné Obdokovce) v jehož kapli byla podle jeho poslední vůle v roce 2017 umístěna jeho symbolická urna.

 

Vatikán v roce 2018 povolil zahájení jeho beatifikačního řízení a o rok později začal v Krakově jeho beatifikační proces 

 

Literatura: Híradó 23. června 1936, Peéry Rezső: Dva Esterházyové, Magyar Nemzet 12. listopadu 1938, Pesti Magyar Hírlap, 10. září 1939, Esti Újság, prosinec 1939, Rezső Szalatnai: Maďaři v Československu v letech 1938-1945 

 

14.3.2026

***

P.S.

Jako jediný poslanec parlamentu Slovenského štátu hlasoval v roce 1942 proti zákonu o deportaci slovenských Židů. Doplňuji FOTOGALERIÍ. 

 

Mimochodem otec pozdější první dámy ČR Livie Klausové, Štefan Miština, byl příslušníkem tajné policie Slovenského štátu. Zúčastnil se zabavování majetku slovenských Židů, kteří poté skončili v Osvětimi. Za své rodiče nemůžeme, ale vědomě to zatajovat jen potvrzuje, že charaktery se mohou dědit. V novém dokumentu - Livia: Příběh první dámy, která nikdy nestála jen v pozadí (jde právě do kin), to těžko bude zmíněno? Požádal jsem ji, jako velvyslankyni ČR v Bratislavě o vyjádření, neodpověděla. Podrobný článek vyšel v Lidových novinách. Odkázat na něj už nemohu. Bohužel mi archiv zničil soudní exekutor.

 

Dnes si připomínáme 87. výročí okupace nacisty: 15. března 1939, kdy vstoupila na území Československa německá vojska. Začala v šest hodin ráno. V průběhu jediného dne nacistická vojska obsadila české země. O den později, 16. března 1939, vydal Adolf Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Československo na šest let ztratilo samostatnost - bez boje. 

 

Kdybychom bojovali jako Ukrajinci, mohl být obsah tohoto článku podstatně jiný. Svoboda má svoji cenu. Zaslouží si ji jen ten, kdo je ochoten ji zaplatit!  

 

JŠ