Vaše hlášení o transparentnosti, svobodě tisku nebo korporátním a politickém vlivu pomáhá zajistit spravedlivý právní systém a rovnost pro všechny před zákonem.
Detail článku
Vánoce 29.12.1951: (Ne)zapomeňte na popravené a vězněné sedláky z Litoboře – 18 rozsudků, 3 hrdelní tresty – čiré vraždy těch nejlepších z nás!
Tento zrůdný komunistický systém ničil naše životy a zemi téměř půl století. Jím zaseté metastázy ničí jako smrtelná rakovina stále naší zemi, naše životy a budoucnost naší země.
Za informace uvedené na této stránce nese plnou odpovědnost autor textu. European Justice Organization z.s. poskytuje pouze publikační účet pro nezávislé novináře a nenese odpovědnost za obsah ani za uvedené zdroje.
Časně ráno, 29. prosince 1951, ozbrojení muži obklíčili stavení na kraji vesnice a vyhnali rozespalého Josefa Řezníčka na dvůr. „Kde schováváš agenta?“ řvali. A když se mimoděk podíval ke stodole, zahájili palbu, jako kdyby se tam ukryla celá vojenská jednotka.
Když střelba a výbuchy utichly, ve zdemolované budově ležel jediný člověk. Miloslav Stejskal, jednadvacetiletý „západní agent-terorista“. Alespoň tak ho označila Státní bezpečnost a jeho „eliminaci“ dobře zužitkovala. Za napomáhání nepříteli republiky, který o Vánocích na Náchodsku zranil jednoho komunistického funkcionáře a jednu ženu, bylo o necelý měsíc později vyneseno 18 rozsudků. Z toho tři hrdelní tresty.
Třeba zatkli osmnáctiletou dívku, která údajnému agentovi uvařila hrnek čaje, namazala chleba.
Soudní proces se konal o necelý měsíc později a historikové se shodují, že i na tehdejší dobu to bylo bleskově rychlé řízení.
Trest smrti pro Josefa Řezníčka a jeho švagra, hostinského Josefa Víta, také pro autodopravce Jaroslava Lazara – za velezradu a napomáhání či navádění k pokusu vraždy. Tato tři jména jsou také první na pamětní desce umístěné na jednoduchém pomníku, který dnes stojí na kraji obce. Všichni tři muži byli 10. června 1952 v pankrácké věznici oběšeni. Karlovi Rudolfovi nejvyšší soud nakonec snížil trest smrti na doživotní vězení. Další dvě ženy a dva muži byli odsouzeni k odnětí svobody od 16 do 20 let.
Při druhém „litobořském“ procesu, který se konal o půl roku později, putovalo za mříže dalších deset lidí. Všichni se provinili tím, že o přítomnosti „agenta cizí mocnosti“ ve vesnici věděli. Někteří ho o vánoční svátcích pohostili, nikdo jej neudal.
Blesková a úplná kolektivizace zemědělství, to byl důsledek „Akce teror Náchod“, jak Státní bezpečnost zátah proti Litoboři pojmenovala. Ve vesnici, která před druhou světovou válkou čítala na 400 lidí a patřila k nejvýstavnějším na Náchodsku, bylo konečně zřízeno zemědělské družstvo. Po zatčení 18 lidí, z nichž mnozí patřili k nejvýznamnějším selským rodinám, si už nikdo netroufl klást odpor.
Teď se vylidňovala a ti, co zůstali, se obrnili mlčením.
Na tom se nic nezměnilo ani po pádu komunistického režimu. „Dostali nás. Jednou pro vždy. Kde bych teď, po padesáti letech, sehnal síly a peníze na hospodaření? Musím být rád, že si družstvo nechalo po revoluci mých sedm hektarů v pronájmu. Ročně mi platí pár stokorun, ale nemusím se aspoň stydět, že pole leží ladem,“ vysvětloval tehdy Karel Vondráček.
V roce 1951 se při prvním výslechu porval s vyšetřovateli, o to víc jej pak mučili. Dostal 20 let, deset roků fáral na uranu, než přišla v 60. letech amnestie. Na večer, kdy jej doslova „vykopli“ před bránu věznice a nedali mu ani peníze na vlak, takže šel dva dny pěšky přes celou republiku, vzpomínal i po letech s dojetím. Došel pod rodnou střechu vysílený, ale šťastný a dalších třicet roků věřil, že bude moci zase jednou zasít na svém. Bylo těžké vidět toho nezdolného muže, který byl tak spjatý s půdou, jak je nucen na začátku 90. let definitivně kapitulovat.
Většina z vězněných se však listopadu 1989 ani nedožila.
Jak píše historik Pavel Světlík, Karla Rudolfa pustili z vězení jen umřít, Josef Prouza se vrátil těžce nemocný. A Jaroslava Hanušová, snoubenka popraveného autodopravce, musela ve věznici podstoupit vynucený potrat. Po osmi letech věznění se vrátila domů duševně nemocná, sice se vdala a měla dceru, ale nakonec spáchala sebevraždu. Otec Jaroslavy, bývalý legionář, který ani po mučení nepodepsal smyšlená obvinění, byl internován do smrti v psychiatrické léčebně.
To se nedá zapomenout
V žádných spisech se samozřejmě nepíše o hlubokém odcizení, které všechny tyto rodiny také postihlo. Z vězení se vraceli zlomení lidé. Jiní tatínkové a maminky. Není divu, že některé děti se ani po pádu režimu nechtěly ohlížet do minulosti, dokonce ani neusilovaly o rehabilitaci a odškodnění. Nebýt Josefa Víta, nestál by dnes nad Litoboří ani onen skromný památník.
Syn popraveného Josefa Víta staršího byl jediný, kdo desítky let sbíral informace.
Na svou paměť se nemohl spoléhat, když jeho otce a strýce zabili, bylo mu deset let, a tak se vyptával maminky i těch, co se postupně vraceli z vězení. Na konci 60. let si dokonce vymohl přístup k soudním spisům, držel poprvé v ruce záznam o posledních tatínkových minutách a našel i dětskou rukou napsanou žádost o milost prezidentovi. Psal ji kdysi sám. „Tátu jsme mohli vidět už jen na pár minut, měl vytlučené zuby. Snažil se říct, že nic nespáchal, ale dozorci ho přerušili. A za pár dní zavřeli i mámu. Dostala dva roky,“ říká. „Zůstal jsem s mladším bráchou u babičky a dědy, ale taky si pro nás přijeli. Utekli jsme k rybníku a schovávali se tam do noci. Jenže pak nás vyhnal hlad a oni nás zavřeli na dvanáct měsíců do sirotčince. Ne, to se nedá zapomenout.“
Poprvé Josef Vít zažádal s několika Litobořskými o soudní rehabilitaci na konci 60. let.
Jenže když někdejší muklové viděli, že proti nim usedají ti samí vyšetřovatelé a smějí se jim, většina stáhla žádost. Jen Josef Vít vytrval až do soudního jednání. „Alespoň mi komunisti poskytli další písemný důkaz o tom, jací jsou gauneři,“ komentuje svou tehdejší prohru. Dál pátral, setkal se i se sestrou údajného agenta, která musela po střelbě v Litoboři mrtvé tělo identifikovat. Ta mu vyprávěla, že bratr byl několikrát zavřený za krádeže, pak zmizel a objevil se až v Litoboři. To samé znal Josef Vít už z tajných složek StB, ke kterým se dostal spíš omylem ve zmatečném roce 1968, a tak se utvrdil v přesvědčení, že monstrproces s litobořskými sedláky byl připravován, zinscenován. A i když tuto verzi dnes historici nepotvrzují, Josef Vít nepochybuje. Je přesvědčen, že jeho otec a strýc možná Stejskalovi pomáhali, ale nevěděli, že chce skutečně po komunistech střílet.
Nálepky velezrádců byli Litobořští zbaveni až v roce 1991, většina in memoriam.
Tři popravení byli však nejprve rehabilitováni jen částečně. Krajský soud v Hradci Králové zrušil pouze jejich stíhání za velezradu, dál je vinil za to, že pomáhali při přípravě vraždy. A ač to působilo sebevíc kuriózně, podle rozsudku by – kdyby nebyli mrtví – měli Josef Vít, Josef Řezníček a Jaroslav Lazar nastoupit v roce 1991 ještě k tzv. zbytkovému trestu několika let ve vězení. „Tehdy mi snad poprvé ruply nervy, řval jsem na soudce,“ vzpomíná Josef Vít.
Samozřejmě se nedal. Nejvyšší soud o čtyři roky později rozsudek o zbytkových trestech zrušil.
Tento zrůdný komunistický systém ničil naše životy a zemi téměř půl století. Jím zaseté metastázy ničí jako smrtelná rakovina stále naší zemi, naše životy a budoucnost naší země. Sedláci byli její mravní páteří a Agrární strana nejsilnější politickou stranou. Proto byli první na řadě. Dokážeme být hodni jejich památky a trvalého odkazu?!
JŠ
Podpořte nezávislé vyšetřování a sdílení pravdy
Každý Váš příspěvek nejen pomáhá financovat naši práci, ale také podporuje šíření těchto informací, aby se dostaly k co nejvíce lidem. Společně tak můžeme zajistit odpovědnost a spravedlnost, aby pravda nezůstala skrytá. Děkujeme za Vaši podporu!