Drobky od snídaně na Hradě, aneb fráze o nenahraditelnosti české kultury jsou mistrovstvím světa v pokrytectví

 

Zásadní kulturní téma jsou peníze: buď vyděláte miliony díky filmu či románu, nebo patříte k většině a miliony potřebujete, abyste mohli natočit film a psát román.

 

Veřejným přiznáním, že jsem chudý a že mé umění málokdo oceňuje, totiž ještě nikdo nezbohatl. 

 

Kulturní instituce jsou dobré akorát k tomu, když potřebuje ta která vládnoucí strana uklidit nějakého kamaráda na post, kde nebude moci nic viditelně zkazit. 

 

Nyní chystá známý trik. Lidem od sportu se zacpou ústa tím, že se zřídí ministerstvo sportu. Vtip je v tom, že místo aby šly peníze do sportu, půjdou do provozu ministerstva sportu. 

 

Proč náš prezident, který jinak volný čas tráví většinou tím, že mezi koleny laská nádrž motorky najednou pozval na vajíčka kýčaře Dana Browna. Tady se dostáváme k zásadní průrvě, neboť z hlediska kultury jsou všichni ti, kdo jinak kritizují politický populismus, sami často velmi populističtí, ať už se jedná o média, anebo o politiky.

 

 

Nejenže má člověk často pocit, že Česká televize je médium pro staré lidi – hlavní tváří je Karel Šíp -, ale i že se tam všechno vyrábí především proto, aby to mohlo být reprízováno. Některé pořady a seriály vypadají jako reprízy již po premiéře. Nestačilo by tedy českou televizi přejmenovat na TV Repríza a ČT Sport na kanál Druhá liga, když už na Kavčích horách nejsou peníze na to, aby vysílaly první ligy hokeje ani fotbalu?

 

Ze strany státu je tedy vztah ke kultuře naprosto pokrytecký, slouží jako okap, jímž se mohou pustit peníze. Jedna věc je mluvit o štíhlém státu a vyrovnaných ro, druhá věc je dostat nabídku teplého místečka ze státního rozpočtu štědře placeného.  

 

Stát je konzervativní, zbabělý, úskočný, pomalý, zatímco umění by mělo být přesně opačné, takže jak můžeme očekávat, že spojení umění a státu bude fungovat? Stát má tendenci podporovat a oceňovat to krotké, to ochotné podržet a posloužit. V Národním divadle patrně představení ukazující, že stávající ministr kultury je pitomec, také nezhlédnete.

 

 

Každopádně by nás mělo dostatečně varovat to, co se stalo nedávno za ministra Baxy. Kulturní snaživci horlivě bojovali za takzvaný status umělce, aby se jejich životní podmínky zlepšili, a nakonec byla tato úprava přijata v takové formě, že to vypadá, že největší umělec bude ten, kdo se dokáže zaregistrovat a bude ministerstvem schválen. A kdo nebude schopen či ochoten, nebude moci žádné granty dostávat. Ano, tohle se vážně stalo v Praze sto let po smrti Franze Kafky. Za to jsme ze státní kasy platili ministra kultury a jeho podřízené.

 

 

Na závěr ještě nesmíme přeskočit otázky týkající se nejen české kultury, nýbrž i všeho českého. Ty otázky zní: Máme rádi to naše, kupříkladu české filmy nebo českou fotbalovou ligu, a je nám jedno, že někdo říká, že to není nic světoborného? Anebo je vše, co se v naší zemi stvoří, jenom trapnou, podprůměrnou nápodobou toho, co už dávno a v lepší podobě existuje jinde? Konec konců proto nám tak jdou parodie. A když to není parodie záměrná, je to parodie nechtěná. Jistě, někteří se zde zarazí a začnou oponovat výčtem: Smetana, Janáček, Zátopek, Kundera, Forman, Navrátilová, Jágr… ale je to pravidlo, nebo výjimky z pravidla?

 

Jediným možným závěrem tak je, že vždycky když někdo říká, že je nutné podporovat českou kulturu kdosi zabíjí, je třeba se se Švejkem zeptat: „A kterou kulturu, paní Müllerová?“

 

Pojďme si to pro jistotu zopakovat: nastavit, podporovat, pokračovat, prosazovat, odstraňovat, mapovat, zvýšit, zlepšit, posilovat, zapojovat, udržovat, upevnit, usilovat, ukotvit, pečovat zefektivnit, motivovat, prověřit, naplňovat, budovat…

     

Z článku Drobky od snídaně na Hradě (Ondřej Horák, literární kritik (MFD, LN Orientace, 10.1.2026)

***
Článek „Česko jako Bollywood. Kolik filmů potřebuje?“ (viz příloha), jen úpadek české „kultury“ dokresluje.

Skutečné umění nevzniká penězi, pravidly, nařízeními, zákony, ale vždy jen ničím nekoupitelným, skutečným nadáním jednotlivce. Je ničím nekoupitelné a předem nezajistitelné.

Neustálé sledování a ukládání nepotřebného množství informací do mozku zbavuje člověka nezávislého, samostatného myšlení, zdravého rozumu a konání ve svém zájmu, zájmu okolí a země. Můžeme jen spekulovat do jaké míry se jedná o záměr, nebo už nikým nekontrolovatelný vývoj společnosti zdeformované blahobytem.
 

JŠ

***

***