Kam až nás dovedla neprofesionalita a sebestřednost prezidenta Edvarda Beneše

 

Podívejme se zatím na první z nich. V červenci 1938 vrcholila příprava protihitlerovská rebelie vysokých důstojníků wehrmachtu a abwehru, kteří nesouhlasili s nezodpovědným, příliš riskantním a předčasným plánem Adolfa Hitlera rozpoutat válku s dobře vyzbrojeným Československem.

 

Jedním z jejích vůdců byl generálplukovník Ludwig Beck, náčelník generálního štábu wehrmachtu. Beck neměl námitky proti myšlence vojenského obsazení střední Evropy. Jako profesionál ale poukazoval v případě útoku na Československo na nepřipravenost německé armády vést válku současně proti Francii a Británii, pokud by se rozhodly přijít napadené zemi na pomoc.

 

Beck nejprve napsal sérii memorand pro členy nejvyššího armádního velení a snažil se opakovaně Hitlera přesvědčit, aby od záměru urychleně obsadit Československo ustoupil. Ten byl však po triumfálním úspěchu připojení Rakouska k Říši v březnu stejného roku stále méně přístupný argumentům generálů.

 

Spiklenci proto raději vypracovali detailní plán jeho odstranění a převzetí moci. Potřebovali ale mít jistotu, že Velká Británie v případě napadení Československa vyhlásí válku Německu. A zároveň potřebovali, aby československá vláda a prezident stáli jednotně a tvrdě proti jakýmkoliv ústupkům vůči Adolfu Hitlerovi.

 

V červenci 1938 vyslal Ludwig Beck spolu s admirálem Wilhelmem Canarisem do Británie konzervativního německého politika Ewalda von Kleist-Schwemzina, aby tajně seznámil britského premiéra Nevilla Chamberlaina s, jak byli přesvědčeni, jedinou možností, jak odvrátit světovou válku.

Beck doslova řekl: „Přivezte mi spolehlivý důkaz, že Anglie bude bojovat, bude-li Československo napadeno, a já s tímhle režimem skoncuji.“ Canaris vybavil kurýra falešným pasem a celá operace byla koordinována s britskou tajnou službou.

 

Mise skončila fiaskem. Ministerský předseda Chamberlain přijal iniciativu německých spiklenců s viditelnou nedůvěrou. Byl už rozhodnut Československo obětovat. Hluboce nesnášel Edvarda Beneše i jeho dlouholetého vyslance v Londýně Jana Masaryka.

 

Samotný vznik Československa považoval za omyl. Britská zpravodajská služba MI5 navíc na podzim 1938 monitorovala Masarykovy neopatrné telefonické rozhovory s Prahou i s vůdci britské opozice, jako byl Winston Churchill, ve kterých se československý velvyslanec velmi jadrně a nezdvořile vyjadřoval o britském premiérovi.

 

Ještě hůře Chamberlain nesl, když se dozvěděl, že Edvard Beneš poslal značnou finanční částku na podporu především mediálních aktivit Winstona Churchilla, jeho největšího opozičního rivala, a jeho publikace The Focus. 

 

Prezident Beneš naprosto nevnímal právní a profesionální zásady diplomatické komunikace v době krize. Místo využití kurýrů nebo alespoň změny diplomatické šifry používal pro kontakt s Janem Masarykem běžnou diplomatickou šifru ministerstva zahraničních věcí.

 

Tu však nacistická kontrarozvědka Forschungsamt prolomila a s gustem předávala vybrané pasáže spřáteleným britským diplomatům. 

 

15. srpna ujistil Hitler generály, že pokud Chamberlain a Daladier zůstanou u moci, nehnou na pomoc Československu ani prstem. O tři dny později generálplukovník Ludwig Beck na protest rezignoval na funkci.

 

Ještě chvíli se mohlo zdát, že vzpoura může pokračovat. Ale všechno už záleželo jen na pevnosti československého postoje. Jenomže 15. září odcestoval československý ministr Jaromír Nečas do Paříže, aby vládám Francie a Anglie tajně předal Benešův s nikým neprojednaný návrh odstoupení části území republiky nacistickému Německu.

 

Pro britskou a francouzskou politiku to znamenalo konec potíží. Čechoslováci sami nabídli kapitulaci. 

 

30. září v půl druhé ráno oznámili francouzští a britští zástupci československým diplomatům výsledek Mnichovské dohody. Ve dvanáct hodin ji prezident a vláda přijali beze změn. Adolf Hitler zvítězil bez odporu.

 

O den později Churchill telefonicky naléhal na vyslance Jana Masaryka, aby přesvědčil prezidenta Beneše, aby Československo pod jakoukoliv záminkou nevydávalo pohraniční opevnění ještě alespoň osmačtyřicet hodin.

 

Řekl, že za tu dobu může padnout Chamberlainova vláda a nová vláda, jejímž bude premiérem, proti Mnichovu vystoupí a pohrozí Hitlerovi vojenskou akcí. Masaryk Benešovi vzkaz vyřídil s tím, že není důvěryhodný a nedá se na něj spolehnout. MI5 briskně nahlásila všechno premiéru Chamberlainovi, kterého informace značně rozladila. 

 

Nacistická hybridní strategie přímého vojenského a diplomatického nátlaku v kombinaci s rozvracením vnitřní stability Československa slavila úspěch. Říše jedním tahem získala obrovský a rozjetý vojenský průmysl i kompletní výzbroj mechanizované armády, kterou během několika měsíců nasadila proti Polsku a jen o něco málo později proti Francii, státům Beneluxu a Dánsku.

 

Hitlerův úspěch znamenal i konec plánů na vojenské vystoupení německé armády proti nacistickému režimu. Desítky jeho původních účastníků včetně Wilhelma Becka a admirála Canarise byly nakonec o pět let později po neúspěchu bombového atentátu na Hitlera z 20.července 1944 odsouzeny k trestu smrti.

 

Britský a francouzský establishment kolem premiérů Chamberlaina a Daladiera pomohl svou zbabělostí, slepotou a appeasementem diktátora Adolfa Hitlera rozpoutat strašlivou světovou válku. Edvard Beneš jim to svojí neprofesionalitou a sebestředností velmi ulehčil.

 

Vytýkat jim osmdesát let po válce zradu Československa poté, co je Beneš sám přesvědčil, že neuvažuje o vojenském odporu a nabízí odstoupení části území státu, je nesmysl. V Československu chyběli politici, kteří by věřili, že i krátký vojenský odpor má smysl. Finům, Norům, Dánům, Ukrajincům, Litevcům nebo Polákům tohle nikdy nikdo vysvětlovat nemusel. 

***

Platíme a budeme ještě dlouho platit za ztrátu skutečných elit, které jsme si sami zlikvidovali. Má ještě země potenciál se vzpamatovat? Se střelnými zbraněmi jsme to nikdy moc neuměli, zato „sestřelovat“ jen slovy, nám šlo vždy. Spravedlnost a státní instituce naši zemi a její bezpečnost opět nechrání a nebrání. Samy jsou součástí organizovaného bezpráví, resp. zločinu, ze kterých je pro ně prioritní především osobní profit. Sklízíme, co jsme si sami zaseli. Je jen na občanech, jak dlouho si ničení svých životů a budoucnosti svých dětí nechají líbit? Spravedlnost naší zemi dávno opustila. Beneš měl být souzen před mezinárodním trestním tribunálem, jak řekl Karel Schwarzenberg. Česká republika Benešovi poděkovala zákonem „Zasloužil se o stát“, dodávám a jeho zničení. Samozřejmě zákon rádi podpořili i komunisté. Dnešní vláda jedná se zemí jako Beneš – zcela nezodpovědně. Skutečná svoboda má svoji cenu pouze pro ty, co si ji skutečně cení a jsou ochotni za ni sami aktivně bojovat. 
JŠ