25. únor 2026: Proč nebyla po roce 1989 zakázána komunistická strana, její symboly - jak komunisté ovládli Listopad 89 a ovládají naši zemi dodnes!

Sborník SECURITAS IMPERII 45/2024, jsem náhodně „potkal“ při návštěvě ÚSTR koncem loňského roku. Sborníky z jeho produkce jsou volně k dispozici. Netuším, v jakém počtu se vydávají a kde končí? Měly by být součástí povinné četby na školách. To v naší stále silně postkomunistické zemi, nehrozí.

 

Doporučuji k přečtení a k zapamatování tučně zvýrazněný text, a především informace a názory Martina Mejstříka. Byl bych překvapen, kdyby tuto konferenci vysílala veřejnoprávní ČT v přímém přenosu, či alespoň o ní informovala. Nedivme se, že ani po šestatřiceti letech od Listopadu 89 nemáme Muzeum totality a zločinů komunismu, na rozdíl od Rumunska, či Polska? 

 

V příloze naleznete odpověď ČRo, ze dne 23.2.2026, na moji ZOI k rukám ředitele ČRo Petra Zavorala, ze dne 8.2.2026 – v poslední den zákonné lhůty na odpověď – ve věci pořadu o gen. StB A. Lorenzovi. Autory pořadu byl i bývalý gen. ředitel ČRo, zemřelý Petr Duhan. Pokud na pořad existují autorská práva, tak vyjdou jistě levněji, než natočení nového pořadu, který by „objevoval objevené“, pokud vůbec?

***

PETR BLAŽEK (moderátor) -  HANA MARVANOVÁ KORDOVÁ -

MARTIN MEJSTŘÍK - KAMIL NEDVĚDICKÝ1

Přepis diskuse, 13. listopadu 2024

 

Petr Blažek: Přesuňme se na konec osmdesátých let. Je rok 1989, komunistický režim se hroutí za nadšení davů v ulicích. Nechme stranou, že to také nebylo hned atd. Jak vy si vzpomínáte na tu atmosféru, na dobu konce osmdesátých let a počátku let devadesátých. Proč z vašeho pohledu nebyla komunistická strana, která měla za sebou více než čtyřicet let obrovských zločinů, zakázána?

Dobrý den, vážené dámy, vážení pánové, děkuji pořadatelům - Ústavu pro studium totalitních režimů a spolupracujícímu Muzeu paměti XX. století, že uspořádaly tuto konferenci a že je zde možno vystoupit s tímto tématem. Protože já považuji téma vyrovnání se s komunistickou minulostí, s totalitní minulostí, nezapomenout na ty zločiny, jako naprosto zásadní. A to byl můj postoj i v roce 1989, neb jsem se účastnila založení, respektive začátků fungování Občanského fóra, což tam bylo důležité téma. A vlastně jsem to prosazovala celou dobu a dodnes to vnímám jako, řekla bych, jeden z dluhů. A to předjímá odpověď na tu otázku. Já jsem samozřejmě jako spousta jiných chodila nadšeně na demonstrace, potom se účastnila jednání Občanského fóra. Musím ale říci, že velice rychle, a nebyla jsem sama, už po měsíci, to znamená v prosinci, se dostavilo rozčarování. Pro mě to symbolizuje třeba takové docela zásadní vystoupení, kdy v Laterně Magice vystoupil bývalý funkcionář KSČ a po roce 1968 disident, signatář a mluvčí Charty 77 Ladislav Lis. On dával dohromady bezpečnostní komisi a upozorňoval na to, že za Prahu jsou vyváženy svazky StB a jsou páleny.

 

A musím říci, že tyto věci se hromadily. Pak se ukázalo, že je nedůvěryhodná osoba ministra vnitra a tak dále. Velmi rychle se na této otázce začalo názorově dělit Občanské fórum. Velmi rychle, opravdu, už v prosinci, na jaře, potom před létem byly volby a do nich Občanské fórum šlo v tomhle názoru rozdělené. Pamatuji si i vystoupení studentů, kteří, speciálně Martin Mejstřík, ale i další přišli do Laterny a upozorňovali na to. Já jsem patřila k radikálním zastáncům vyrovnání se s minulostí. A to pro mě bylo: zákaz komunistické strany jako právnické osoby, která je odpovědná za zločiny, to byl jeden bod. Za druhé, odchod lidí, kteří se aktivně podíleli na perzekucích. To se týkalo policistů, ale i justice, Sboru nápravné výchovy čili těch rozhodujících míst, to byli ti hlavní vykonavatelé. A potom samozřejmě potrestání zločinů, to znamená vyšetření zločinů, postavení viníků před soud ten postih konkrétní, a potom odškodnění obětí. A bylo to velice obtížné. Pak se v české národní radě na jaře hlasovalo o zákazu komunistické strany, ale nic z toho nám neprocházelo, protože jsme byli v menšině. A když se ptáte, jak je to možné, když Občanské fórum mělo většinu v obou parlamentech, jak v České národní radě, tak ve Federálním shromáždění, jak je možné, že tam neprocházely tyto návrhy, tak to bylo proto, že bylo rozděleno Občanské fórum, protože v jeho řad a vlastně i v Chartě 77 bylo mnoho lidí, kteří původně byli komunisty. Já si to tak vysvětluji. Já jsem neměla problém s tím radikálním postojem, protože jsem nebyla v komunistické straně, ale byli lidé, kteří vlastně možná neměli chuť otvírat to, protože by se musely otvírat nejen zločiny z osmdesátých let, ale i z padesátých let. A to téma je tady pořád a má dopad i na fungování justice. Ale já jsem nicméně velmi ráda, když, jak říká pan ředitel ÚSTRu, pan Kudrna, na spravedlnost není nikdy pozdě, takže když se o tom mluví teď, jsem velmi ráda. Spousta křivd se nedá napravit, ale alespoň se to musí jasně a bez obalu pojmenovávat.

 

Petr Blažek: Prosil bych Martina Mejstříka o odpověď na stejnou otázku konec osmdesátých let a počátek devadesátých a jeho pohled.

Martin Mejstřík: Koncem osmdesátých let, nevím, jak mimo Prahu, ale v Praze to hodně vřelo. My jsme tehdy jako studenti Akademie múzických umění s komunisty vedli takzvaný dialog už někdy od roku 1988 a k ničemu to nevedlo. Mohu připomenout, že to byla doba perestrojky a glasnosti, takže my jsme tlačili pražský Městský výbor KSČ, aby se tedy tou glasností a perestrojkou řídili. Já jsem chodil na všecky demonstrace, které tady probíhaly od roku 1988 apod. Ta nálada v Praze byla čím dál tím radikálnější a lidé se přestávali čím dál tím víc bát, osmělovali se, byli čím dál tím statečnější, což prokázal třeba Palachův týden v lednu 1989. Naše Akademie múzických umění mezi těmi pražskými školami se dopracovala opravdu do čela nějakého pomyslného studentského hnutí a byli jsme opravdu hodně radikální a hodně rozběhnutí, když použiji tento obraz. Proto to byla také naše akademie, která dala dohromady ten stávkový výbor a už v sobotu 18. listopadu vyhlásila stávku. Takže, nevím, jak zbytek republiky, ale v Praze minimálně od jara 1989 zavládla velká naděje a velké nadšení z toho, že získáváme víc a víc síly a že ten režim se prostě musí sesypat. My jsme byli jedna z posledních zemí, ne-li poslední ve východním bloku, kde se ještě u moci drželi ti konzervativní komunisté. Takže bylo to o velké naději. Potom tj. po zmasakrování manifestujících studentů komunistickými policejními silami 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě, došlo k té studentské stávce, která se změnila, jak jsme se domnívali, v revoluci. A samozřejmě, my jsme předpokládali, teď hovořím za studenty, asi ne za Občanské fórum, se kterým my jsme měli mnohokrát velké problémy nebo diskuse. My jsme předpokládali, že automaticky komunisté, až zvítězíme, tak odejdou z vedení státu. To byla naše podmínka. Ale nejenom, že odejdou, ale že budou souzeni za těch 41 let totality. Vůbec jsme si nedokázali představit, že KSČ nebo KSČM, jakožto právní následovnice Komunistické strany Československa, tady bude existovat ještě v roce 2024. To je prostě neskutečné. Takže to byly naše vize, naše předpoklady, které se nevyplnily, takže někdy na podzim 1990, ještě budu mluvit za studenty, protože v té době jsme ještě byli většinou na školách, jsme hovořili o ukradené revoluci. Bohužel zůstala ukradená i po pětatřiceti letech. A já jenom navážu na Hanku Marvanovou - ono nestačí upozorňovat na to, že to je špatně, tento stav. Ono prostě to chce skutečně velké osobní nasazení a chce to činy. Nemá cenu pořádat konference o tom, že komunismus je špatný. My prostě musíme udělat něco pro to, abychom se jich konečně zbavili.

 

Petr Blažek: Já myslím, že i diskuse má smysl a věřím tomu, že i konference a vědecké poznání a historické bádání má zásadní vliv na to, jakým způsobem nahlížíme jako společnost na minulost. Možná alespoň u některých lidí to tak určitě bude. Bez toho bych svoji práci ani nebyl schopen dělat, kdybych tuto naději neměl.

Martin Mejstřík: Promiň Petře, já myslím, že to má smysl. Ale nezůstat u těch konferencí, tak jsem to myslel.

Petr Blažek: Jako dalšího účastníka debaty zde máme právního historika Kamila Nedvědického. Já jsem si říkal, že tu naši debatu rozdělíme asi do čtyř témat. To první - vzpomínky - bych zde pominul; vzhledem k tomu, že jsi mladší, tak bychom se zaměřili na to druhé téma. Nebo jestli chceš říci nějakou svoji vzpomínku ...

 

Kamil Nedvědický: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, já jsem hrozně rád, že mohu sedět v tomhle panelu s lidmi, které jsem jako dvanáctiletý, třináctiletý chlapec hrozně obdivoval a podporoval. A také mi jich bylo hrozně líto, když jsem viděl, s kým musí vyjednávat o všech těch zákonech a podobně. Nemohl jsem pochopit, jak lidé, kteří byli mnohdy aktivně zapojeni do odporu proti komunistickému režimu, pak sveřepě bránili všechny možné komunistické paragrafy a hovořili o tom, že není možno přetrhnout protože přece postupovali podle tehdy platných zákonů, a podobné věci. Ještě si dovolím reagovat na pana Mejstříka: naprosto jsem pochopil, co tím myslí, že by se nemělo o tom hovořit jenom na konferencích, ale já vidím ještě jednu věc, těch pětatřicet let po pádu komunistického režimu, proč je důležité mluvit o tom na konferencích, a viděli jsme to hodně i včera v prvním dnu naší konference, protože my musíme počítat s novými generacemi a ty (dnešní) takzvané děti, studenti a žáci často nevědí, že komunismus byl zlo, pro ně už tyto věci nejsou tak jasné, protože jim to doma nikdo neřekl. Oni naopak mnohdy čtou a vidí, že vlastně ten komunistický režim byl lepší než ta současná doba, že byly sociální jistoty... Oni si v řadě učebnic přečtou, že nějací podivní lidé dělali podivný disent, ale byli to velmi okrajoví lidé, zatímco většinová společnost byla spokojená, saturovaná, žila krásně. Takže myslím, že úloha paměťových institucí a těchto konferencí je v tom jasně fakty a daty podložit a jasně i svědeckými výpověďmi doložit, že ten komunismus opravdu nebyl fajn.

   

Petr Blažek: Máme příležitost to udělat. Komunistická strana Československa v listopadu 1989 měla 1 740 000 členů a kandidátů na členství. Patřila k těm nejpočetnějším na světě, co se týče počtu obyvatel, přesněji - na počet obyvatel, myslím, že žádná jiná tak početná strana nebyla. Nevím, jak je to v KLDR, ale skoro bych si tipl, že to tak není. Na rozdíl od řady jiných komunistických stran v rámci této strany nezvítězilo nějaké reformní křídlo, které by samo přišlo s tím, že by alespoň v symbolické rovině, to znamená v názvu, změnilo zásadním způsobem svůj pohled na svou vlastní minulost. Když se podíváme na KSČ, tak se to týkalo zejména té české části, která se transformovala do KSČM. Existovala ještě vedle ní Komunistická strana Československa, která měla zkratku KSČS, jenom pro přesnost. Ta strana federální do prosince 1991 měla ještě tu slovenskou část, která se přejmenovala, nazývala se Strana demokratické levice a zůstávala formálně ještě pod tou federální Komunistickou stranou Československa. V prosinci 1991 opustila tuto stranu, takže zůstaly KSČM a KSČS jako formálně federální strana, která byla prázdná a byla zlikvidována výmazem z rejstříku politických stran 23. dubna 1992, a zůstala jenom KSČM. Říkám jen ten základní rámec, aby bylo jasné, kde se pohybujeme. Kamile, proč tedy, podle tvého názoru, se nenašla žádná větší síla, která by tuto změnu - třeba jako na Slovensku - udělala? A znamenalo by to formální přelakování názvu něco jiného, bylo by to opravdu tak zásadní? Když se dnes díváme na Slovensko, tak člověk má samozřejmě pochyby. Proč nebyla po roce 1989 zakázána komunistická strana a její symboly?

 

Kamil Nedvědický: To je několik otázek najednou, já začnu možná úplně od konce. Včera tady jeden přednášející říkal dobový vtip, jak se dva baví, koho budou volit ve volbách. Jeden říká: ,,Komunisty" a ten druhý mu říká: ,,No jo, ale v který straně?". To si myslím, že bylo docela zajímavě typizované v devadesátých letech. Ta naše komunistická strana, já si myslím, že máme poměrně málo zmapováno, jak byla velice silná řekněme v tom dogmatismu. Paradoxní je, že skoro ve všech zemích nebo možná ve všech zemích střední a východní Evropy se komunistická strana přejmenovala, vznikla z ní jakási strana sociálnědemokratického typu a postupně z nich začaly vznikat třeba i nějaké další strany. Když pomineme to Slovensko, které samozřejmě je diskutabilní, jsou tam i lidé, kteří se aktivně hlásí k dědictví komunistického režimu, a to i ve vysokých funkcích.

 

Petr Blažek: Vznikla tam i nová komunistická strana.

Kamil Nedvědický: Ta naše komunistická strana, po nějakých pokusech - možná lidé pamatují Levý blok, snahu režiséra Jiřího Svobody, dalšího představitele, Jaroslava Ortmana, tu stranu nějakým způsobem přivést někam jinam, nakonec zvítězilo to tvrdé dogmatické křídlo obhajující komunistickou totalitu a na něj navazující. Myslím, že velmi symptomatické bylo, že v čele s Miroslavem Grebeníčkem, nejenom kariérním předlistopadovým komunistou, ale i člověkem, který se hrdě hlásil k činnosti svého otce Aloise Grebeníčka, jednoho z nejbestiálnějších vyšetřovatelů Státní bezpečnosti mimo jiné ve věznici v Uherském Hradišti. Takže komunistická strana tím vnitřním vývojem šla k radikalitě, což v té době pro většinu lidí bylo asi dost nepředstavitelné a nepochopitelné, protože, pokud by se z ní stala jakási verze sociálnědemokratické strany, všechny ty ostatní země - Polsko, Maďarsko a další - nám ukazují, že dříve nebo později by se asi k moci dostala. U nás vznikla sociální demokracie oddělená od komunistů a možná dodnes zápasící s tím, zda s komunisty spolupracovat nebo ne. V dnešní době, myslím, že nové mladé generace může ta radikální komunistická strana oslovovat více než ty reformované strany. Protože samozřejmě při míře populismu, který máme teď ve středoevropských zemích, který vítězí velmi široce, tak samozřejmě celá řada lidí volá po radikálních řešeních. A ať už koalice Stačilo nebo i komunistická strana KSČM se mohou najednou tvářit jako ti radikálové, kteří změní systém, nikoliv pouze politickou situaci, pouze vládu. Československá a posléze česká justice vlastně nikdy nepřistoupila k tomu, že by komunistickou stranu zrušila, i když těch pokusů a podnětů byla celá řada. Myslím, že je velmi důležité si přečíst rozsudek Nejvyššího správního soudu v kauze Komunistický svaz mládeže. Samozřejmě Komunistická strana Čech a Moravy tvrdí, že vznikla v roce 1990, že není právním nástupcem Komunistické strany Československa, že je vlastně novou stranou a že navazuje v podstatě jenom tím názvem. Ale bohužel justice ani ten název, ani mnohdy obsah, který je marxisticko-leninský a který směřuje k odstranění demokratického právního řádu, nepovažovala za natolik závažný, označovala ho spíše za verbální záležitosti jednotlivců apod. a posuzovala striktně pozitivisticky ty oficiální tiskoviny a programy, takže nikdy nedošlo k tomu, že by komunistická strana byla zrušena nebo že by vůbec nějaký soud uvažoval o tom, že rozhodne o zrušení Komunistické strany Čech a Moravy ani toho Komunistického svazu mládeže. Tady si myslím, že je to to, čemu se říká, že v české republice a obecně v těch zemích, které zažily nacistický i komunistický režim, ty dvě zrůdné levicové totality (socialistického typu) 20. století, že tady vlastně kulháme na jednu levou nohu. Zatím-co nacistická strana, pronacistická, neonacistická strana nemá žádnou šanci, aby prošla soudním přezkumem a schvalováním, a je to dobře, tak u té komunistické strany dohledáme spoustu důvodů, které používá justice k tomu, aby obhájila, že ten komunismus nebyl srovnatelný s nacismem, a proto není možné ty komunistické strany a organizace rušit. Co je v tomto směru negativní věc, je i to, že vlastně se naši soudci mohou opírat i o mezinárodní soudní systém, protože úplně stejně přistupují ke komunistickým stranám v těch tzv. zemích západní Evropy a stejně tak přistupuje k těm komunistickým stranám i třeba Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Petr Blažek: Připomněl bych, že Komunistická strana Československa nemusela projít před volbami v roce 1990 registrací. Což, myslím, možná také ovlivnilo návrh na její zákaz, který byl opakovaně vznášen na různých demonstracích zhruba asi od února 1990, nebyl tehdy vlastně ani reálně podán. Hanko, ty jsi nebyla u těch jednání, kdy bylo rozhodnuto, že Komunistická strana Československa s dalšími stranami Národní fronty plus Občanským fórem nově vzniklým a hnutím slovenským, to znamená Veřejností proti násilí, se nemusí registrovat. Taková byla dohoda v lednu 1990. Jaké vidíš důvody, proč vlastně při těch jednáních nikdo, snad s výjimkou, tehdy při těch jednáních pouze [disident a signatář Charty 77] Ivan Dejmal vznesl protest - říkal „to není dobře, měli bychom prozkoumat, jestli stanovy atd. odpovídají..." Zkusíš popsat, proč touto cestou se nešlo, tou novou registrací, kterou musely projít všechny ostatní strany nově vznikající?

Hana Kordová Marvanová: Rozumím té otázce, ale já jsem tedy neměla postoj ani jako Ivan Dejmal - zkoumat stanovy. Mně šlo v té myšlence, pokud jde o zákaz komunistické strany, o jinou věc. Tady se děly zločiny od roku 1948, [byly] konkrétní oběti, popravení lidé, [docházelo k] pošlapání všech principů nejen humanismu, ale principů zakotvených v úmluvách o lidských právech. To, co dělali oni, bylo srovnatelné s tím, co dělali nacisté, kteří byli sdruženi v NSDAP [Národně socialistické německé dělnické straně]. A mně šlo o ten princip, že když se dějí zločiny, tak za zločin musí přijít trest. Jenom výběrově potrestat pár lidí, kteří byli jenom vykonavateli, ať už to byli soudci nebo policisté nebo estébáci, bachaři, tak to je vlastně zavírání očí nad tím, že tím strůjcem byla celá ta mašinérie komunistické strany řízená z Moskvy. O politických procesech bylo rozhodováno v ÚV KSČ, to znamená, pokud ten soudce, pokud, a já jsem byla proti tomu, aby pokračovali ti soudci, kteří se podíleli na politických procesech. Vedla jsem obrovský spor ve sněmovně o to, a byla jsem velmi zklamaná, že přes ty protesty prošlo dokonce i znovu jmenování soudkyně JUDr. Marcely Horváthové, která doslova odsoudila Pavla Wonku na smrt. Nechala ho ve vězení, za týden tam zemřel, byl umlácený... Prostě neuvěřitelné, jak takoví soudci prošli. Jenomže ti soudci byli vykonavateli. Mně šlo o to, aby ta právnická osoba, ten subjekt byl zakázán, jako když dnes existuje trestní odpovědnost právnických osob, když se firma dopustí nějakých zásadních deliktů podle našeho práva, ale i podle evropského práva, tak může být trestem nejen pokuta, ale může být trestem i to, že je prostě zrušena. Čili mně šlo o zrušení komunistické strany jako potrestání toho subjektu, který za to odpovídá. A pak mi šlo zároveň o to, aby ti největší viníci v těch konkrétních procesech byli potrestáni. A k tomu nebyla vůbec žádná ochota, ta debata se prostě nevedla. Dokonce musím říci, samozřejmě, že jsem nebyla u těch dohod, ale ona se bohužel ta debata nevedla ani v Občanském fóru. To bylo v prosinci. Já jsem viděla ten vývoj, stejně jako třeba jsem zmiňovala Ladislava Lise a některé další. Já se přiznám, že jsem už na konci prosince 1989 z toho byla dost zklamaná, z těch dohod, které se dělají s komunisty. Tak jsem si tedy řekla, no, tady se už asi věci vlastně ani nediskutují, ony se nediskutovaly tam. Já jsem chodila do toho kruhu, kde to moderoval Václav Malý, byl tam Václav Havel, byl tam Jiří Dienstbier; prostě všichni, všichni, na které si vzpomenete, ale tyto věci se tam nediskutovaly vážně. Takže nebylo možno to někde prosazovat, takže já jsem se pak soustředila na to, že jsem šla založit Občanské fórum na začátku ledna 1990 na Prahu 2, kde jsem bydlela. Říkala jsem si, že tam třeba budu užitečnější, tak jsme se tam snažili ty komunisty dostat z toho [místního městského] národního výboru. Tak jenom chci říci, že takové to už bylo tehdy, ale není pravda, že to bylo [tj. zákaz KSČ] neprosaditelné nebo že byly právní námitky. Samozřejmě že by se to muselo schválit zákonem, ale nebyla pro to žádná vůle. Mimochodem nejpozději se to mohlo schválit zákonem o protiprávnosti komunistického režimu v roce 1993 [č. 198/1993 Sb.]. Čili nejde o to, že nějaký soud měl posuzovat, jestli si [komunisté] přizpůsobili stanovy formálně, že jsou demokratičtí, ale aby nesli tu odpovědnost. O to mi šlo, abychom se odřízli od té minulosti. A s tím souviselo i to téma pan doktor o tom hovořil, že se vedla bitva, že musí být kontinuita práva. Já jsem říkala: ,,ne, diskontinuita, navažme na první republiku", protože to, co bylo právo za komunistů, to nebylo právo - bylo podřízeno vládnoucí třídě, kterou řídila komunistická strana jako „předvoj" (jak si ještě pamatuji [terminologii], co do nás [komunisté] hustili). Takže toto se prostě neudělalo a není to tak, že se to nemohlo udělat, mohlo se to udělat právně, jenom pro to nebyla vůle, a to ne v celé společnosti, ale prostě v Občanském fóru. A já to tady takhle říkám schválně důrazně, protože to nám nezpůsobili ti komunisté, to nám nezpůsobil Grebeníček, to nám způsobila nejednota v Občanském fóru v tomto tématu. Takže prostě spousta lidí, klíčových představitelů Občanského fóra, říkala: ,,lepší je porazit je [tj. komunisty] ve volbách". Ale mně jde vždycky o to, že když je velká křivda, tak má přijít trest, a ne že o tom budeme plebiscitem hlasovat, jestli zločin je zločinem. To se přece nedá, ty zločiny byly nezpochybnitelné. Takže toto já vidím jako velký průšvih a pak velký, že ti, co byli hlavními strůjci těch zločinů, tak dokonce zůstali ve státní správě a zůstali v justici, takže dokonce jsme vloni bojovali za to, díky i panu doktoru [Petru] Kreuzovi, Petrovi Blažkovi a dalším jsme objevovali v archivech, že třeba navržený soudce na soudce Ústavního soudu by neměl být jmenován. To se sice podařilo, ale on by vůbec neměl být navržen.

 

Petr Blažek: Jeden z prvních pokusů využít i těch nedokonalých zákonů, které tady byly, nebo možná špatných zákonů, jak jsi o tom mluvila, byl na jaře 1990. Týkalo se to snahy použít tehdejší trestní zákon, paragraf 260, který se týká podpory a propagace fašismu a podobného hnutí, takhle to bylo v roce 1990 napsáno. Doktor JUDr. Tomáš Sokol, který byl městský prokurátor - někdy se říká, že se pokusil o zákaz, ale on se vlastně ani nepokusil, on napsal jeden dopis, nepodal ani nějaký návrh a velmi rychle to skončilo zásahem nadřízených a on v tom nepokračoval. Já jsem si četl teď před tou debatou jeho vzpomínku, kde říkal - pokusil jsem se tento zákon využít, navrhl jsem to vlastně svému klientovi, což byl jakoby stát, stát to nechtěl, tak já necítím žádný problém s tím, že to prostě neprošlo. Martine, když jste pokračovali po letech snah podobným směrem. Mezi tím, ještě připomenu, že se někteří snažili dostat do trestního zákona nejen ten fašismus, to slovo fašismus, ale dostat tam doslova komunismus, což se nakrátko podařilo, ale federální ústavní soud to shodil a řekl, že taxativní výčet těch hnutí, která směřují k potlačení lidských práv a celých skupin, tam být nesmí, tak potom v roce 2001 [poslanec PS PČR za Občanskou demokratickou stranu RNDr.] Jiří Payne navrhl v rámci novely trestního zákona paragraf veřejné popírání nacistické nebo komunistické genocidy, což si myslím, že je velmi zásadní zlom a asi o tři nebo čtyři roky později jste přišli vy s Jaromírem Štětinou v rámci Senátu PČR a snažili jste se o zákaz komunistické strany [KSČM], a to nejen nějakou jednou cestou, zkoušeli jste různé věci. Připomněl bys tedy svůj pohled na tyto snahy, které, myslím, ze všech těch, které jsme zatím zmiňovali, byly snahou o nejdůkladnější právní rozbor, snahou získat co nejvíce důkazů. Proč se to nepovedlo?

Martin Mejstřík: Já bych zkusil ještě navázat na své předřečníky, než ti odpo-vím. Znova připomenu, že KSČM je na ministerstvu vnitra registrována jako přím� následovnice KSČ a KSČ byla zákonem č. 198/1993 Sb. [o protiprávnosti komuní-. stického režimu a odporu proti němu] prohlášena za zločinnou a zavrženíhodf nou. To znamená, že KSČM, kterou tady máme mezi sebou, je přímou následovnis. zločinné a zavrženíhodné strany. Už jenom tohle svědčí o tom, že - já tady budu za velkého kritika, já si samozřejmě vážím, že žijeme v demokracii, že se naše vlast rozvíjí a že to tady nevypadá jak za komunistů, nicméně na chyby má člověk poukazovat, takže, z mého pohledu, nežijeme v právním státě. Vrátím se k Občanskému fóru. Není to tak dlouho, kdy se potvrdilo to, co jsme tušili. Neznám datum, možná mě tady historici doplní, ale my jsme deset let poté, po převratu (některým to trvalo více let), dospěli k tomu - z nějakých nepřímých důkazů, že se Václav Havel s těmi komunisty musel dohodnout. Že prostě to byl „čejnž" - OK, pustíme vládu, nebude žádný masakr, žádné Rumunsko, žádná Čína, ale klademe si nějaké požadavky. Dle mého názoru mezi těmi požadavky bylo právě to, že nebude žádné trestání, nebude žádný tribunál s komunisty, nedojde ke zrušení KSČ atd. To byl prosinec, myslím, že 14. prosinec 1989, kdy Václav Havel byl pozván na jednání s reprezentanty tehdy ještě komunistické moci, byl vyzván k tomu, aby přišel sám. On na to nakonec přistoupil a - i podle, jak si vzpomínám na Petra Pitharta, že to vloni, myslím, potvrdil - prostě k tomu jednání došlo a není z toho žádný zápis.

 

Petr Blažek: Toho 14. prosince, on to docela dobře zrekonstruoval Jiří Suk už někdy v roce 1994, poprvé. A bylo to jednání Václava Havla s [tehdejším předsedou československé vlády, nedávným normalizačním komunistickým ministrem, JUDr. Mariánem Čalfou ve Strakově akademii. Existují záznamy z vedení Občanského fóra, když on [tj. Václav Havel] se z toho jednání vrátil. Takže tam se zpětně dá rekonstruovat, o čem on vlastně referuje, a on říká, že je naprosto šokován tím, že Marián Čalfa mu nabízí něco nečekaného, a to je to, že může být zvolen prezidentem do konce roku, že může být zvolen prezidentem na základě už stávající legislativy, to znamená v rámci Federálního shromáždění, a že je překvapen tím, jak ten Čalfa je vlastně vstřícný a že rozumí, nechci říkat tepu doby - to určitě Václav Havel neřekl, ale takhle já si to pamatuji v podstatě ve zkratce. A všichni ostatní tak jako přizvukovali, nikdo se neptal na nějaké podmínky, nebo něco takového. Když je nějaká dohoda, tak vždycky ty dohody samozřejmě předpokládají minimálně, i když třeba nejsou psané, nějaké podmínky, kterým rozumějí ty dvě strany, i když je to třeba jenom nějaká ústní dohoda. Nikde se nenašly žádné písemné záznamy dalšího typu, já o nich nevím, a skutečně věnoval jsem se tomu intenzivně, kde by bylo popsáno, jak by nějaké ty podmínky měly vypadat. To, co se potom dávalo dohromady ve smyslu [dalšího] fungování komunistické strany a z toho plynoucí konsekvence nepotrestání, nerozpuštění, tak je vlastně to jednání, o kterém jsem mluvil na začátku, kde jsem říkal, jestli o tom Hanka [Marvanová Kordová] něco neví, a to byl ten kulatý stůl, který je takový vlastně jako nenápadný, nikdo o něm moc nemluví, a ten se odehrával až teprve v lednu 1990. Tam se mluvilo o tom, kdy budou volby, jaký bude volební systém atd.

Martin Mejstřík: Dobře, Petře, tak já bych pokračoval dál. Děkuji za upřesnění.

Petr Blažek: Ale je potřeba mluvit věcně.

Martin Mejstřík: Já se snažím mluvit věcně. Dokonce jsem si pamatoval to datum. Václav Havel dle vzpomínek jeho spolupracovníků, já jsem s ním o tom nemluvil, tak na tu výzvu Mariána Čalfy nechtěl přistoupit. O Mariánu Čalfovi a jeho velmi flexibilní schopnosti flexibilně reagovat na situace bych mohl mnoho vyprávět. Něco bych k tomu mohl dodat třeba, ale nechme Čalfu Čalfou.

 

Petr Blažek: On byl premiérem hrozně dlouho...

Martin Mejstřík: No jasně, on byl šikovnej a byl velmi bystrej, musím říct. Nicméně nechtěl na to Václav Havel přistoupit, protože vnitřní regule Občanského fóra to neměly dovolit. Tam byla dohoda, že nikdo nebude jednat sám s opozicí, to znamená s komunisty. Právě z toho důvodu, aby nedošlo k tomu, k čemu došlo, že máme podezření, že tam došlo k dohodám, o kterých nikdo neví. Znova, budu mluvit za sebe, já jsem přesvědčen, že k té dohodě došlo, že to bylo nejen výměnou za to, že Václav Havel byl jednohlasně potom zvolen komunistickým parlamentem za prezidenta. No ale budu pokračovat dál, k Občanskému fóru. Občanské fórum, respektive Charta 77, která byla Václavu Havlovi nejblíž - Občanské fórum se po-tom se rozšířilo o spoustu dalších, stovky a stovky dalších lidí, tisíce a tisíce, ale Charta, to byli přátelé Václava Havla, byla různorodá (o tom může potom Hanka tady pohovořit - byli tam lidé z politického spektra velice konzervativního až po poměrně radikální levici), tak tam převažovali nicméně „členové", osobnosti [přesněji komunisté či tzv. reformní komunisté] z roku 1968, kterým Václav Havel velmi podléhal, jejich hlasu. Dva z těchto přátel, to byli [prof.] JUDr. Zdeněk Jičínský [bývalý člen KSČ, autor komunistické „socialistické" ústavy z roku 1960, v letech 1989-1992 poslanec a místopředseda Federálního shromáždění za Občanské fórum, v letech 1992-1995 komentátor Rudého práva, v letech 1996-2010 poslanec PČR za ČSSD a navrhovatel zrušení zákonů o protiprávnosti komunistického režimu a o Ústavu pro studium totalitních režimů] a JUDr. Pavel Rychetský [bývalý člen KSČ, od ledna do června 1990 československý generální prokurátor, v letech 1990-1992 a 1998-2003 místopředseda federální a české vlády, v letech 2000-2003 ministr spravedlnosti, v letech 2003-2023 předseda Ústavního soudu], prosadili právě tu právní a personální kontinuitu s komunistickým, to znamená zločinným režimem, právní a personální kontinuitu s diktaturou, proboha, na tohle Václav Havel přistoupil. A ty důsledky neseme doteď, o čemž už se tady zmínila paní doktorka Marvanová, o těch důsledcích. První ministr vnitra [tj. nekomunistický ministr JUDr. Richard Sacher za Československou stranu lidovou ve funkci od 30. prosince 1989] byl agentem [komunistické] vojenské rozvědky?

Petr Blažek: Byl podle všeho spolupracovníkem Vojenské kontrarozvědky v době, kdy byl na vojně. Vlastně rekonstrukci toho, co tehdy dělal, neznáme, víme jenom o tom registračním záznamu. Ten se našel v rámci nějakých dokumentů, které byly roztrhané a které se potom nějak rekonstruovaly, to je jediné, co vím. Já se po tom ptal, asi by tu měla být odpověď někoho z Archivu bezpečnostních složek, proč už to není někde na webu. Zřejmě jsou důležitější věci, ale pamatuji si, že vlastně řeč byla o tom, že to mělo být skutečně v době, kdy měl základní vojenskou službu, to znamená s poměrně velkým odstupem, nicméně samozřejmě ta informace byla klíčová a je nutné [říci] - jenom poslední věc, kterou k tomu řeknu, že on nebránil tomu, aby ta Vojenská kontrarozvědka v roce 1990 v lednu odešla z ministerstva vnitra a generál Vacek, který se stal po generálu Václavíkovi ministrem národní obrany a potom obrany, tak převzal tu vojenskou službu, tu kontrarozvědku s tím, že vlastně je to jako demokratický postup, protože původně po sovětském vzoru byla pod vnitrem. Ale důsledky byly velmi drtivé, co se týče té služby, protože v podstatě úplně vypadla z jakéhokoliv bádání atd. Ještě v roce 2004, když jsem chtěl dokumenty, které se měly týkat odpírání vojenské služby a tam ta vojenská kontrarozvědka sehrála důležitou roli a týkalo se to minimálně ,,x" stovek mladých mužů, z nichž řada skončila ve vězení nebo měla velké problémy, tak mi řekli, že vojenská kontrarozvědka se vůbec takovými věcmi nezabývala. V roce 2007 se povedlo založit Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek a ty dokumenty konečně přišly do Archivu bezpečnostních složek. Při tom minulém vedení se nedělalo nic. Teď by měl Daniel Povolný vést takový projekt, který by se měl těmi vojenskými službami zabývat a bohudíky by se měla připravit i nějaká velká konference.

 

Martin Mejstřík: Mimo jiné to, co Petr řekl, to my jsme nevěděli v té době a nemohli jsme vědět. Ale to, co jsme věděli a o čem se i psalo, tak bylo to, že Richard Sacher pokračoval v těch skartacích, které začaly v prosinci, takže ještě v lednu se skartovalo. Už pod vedením nového ministra vnitra. Ale to jsou takové střípky, které se nám skládaly v průběhu těch pětatřiceti let. K tomu Tomáši Sokolovi - já bych se ho tady trochu pokusil hájit. Tomáš Sokol udělal maximum toho, co mohl. Tomáš Sokol byl šéfem pražské prokuratury. Nad ním byl generální prokurátor; což byl Pavel Rychetský, o kterém jsem zde hovořil. Tomáš Sokol napsal pražské buňce KSČ, že jejich skutky budou posuzovány podle trestního zákoníku, toho paragrafu, který tady Petr citoval, tudíž bylo jasné, co z toho vyplývá, že je prostě postaví mimo zákon, pokud se nepřihlásí k nějaké jiné ideologii než té komunistické. Na to samozřejmě komunisté, kteří byli legální a byli v parlamentu, zareagovali velmi nespokojeně, když to velmi odlehčím, a pohrozili tehdejším poslancům za Občanské fórum ve Federálním shromáždění, že nepodpoří žádné z nových zákonů, které bylo potřeba přijmout. To znamená, přitlačili tehdejší nově vznikající demokracii ke zdi, a Pavel Rychetský a Občanské fórum, místo aby se zastali Tomáše Sokola a skutečně po těch komunistech šlápli a zametli s nimi a postavili je mimo demokratickou společnost, tak jim ustoupili a sundali Tomáše Sokola. To byl pokus Tomáše Sokola, respektive oni ho nesundali, on stáhl ten pokus o žalobu.

Petr Blažek: Po volbách se stal ministrem vnitra v té republikové části Českoslo-venska. Ještě kdyby k tomu mohla říci Hana nějaký krátký komentář.

 

Hana Marvanová: Já jenom k těm vzpomínkám. My jsme pak hlasovali v České národní radě na jaře 1990 o usnesení na podporu té aktivity Tomáše Sokola, ale tam nešlo o ten zákaz. Ten vůbec nebyl předložen, pro něj vůbec nebyla podpora. A pokračovalo se v těch dohodách [s komunisty]. To není žádná spekulace, ty dohody prostě byly. Vždycky jsou lepší než krveprolití dohody, ale podle mě šly mnohem dál, než musely jít. A nešly takhle daleko kvůli tomu, že si to vyjednali komunisté, ale já jsem přesvědčena, že bohužel to souvisí s tím, že jaksi při vzniku Charty existovaly ty tři entity, které tam byly - bývalí komunisté, tedy osmašedesátníci, čili ti, co byli vyloučeni z komunistické strany, nebo sami odešli, pak to byli konzervativci - katolíci, a pak to byl underground. Mimochodem v podhoubí Charty tenhle spor tam byl a já jsem se potom ptala některých lidí, kteří pak byli třeba zvoleni za pravicové strany do parlamentu, proč se jejich rodiče nepřidali k Chartě. Mně to připadalo nelogické. Oni mi říkali, že vnímali Chartu jako ti političtí vězni z padesátých let, že to není dostatečné oddělení se od toho režimu, protože ty zločiny nezačaly rokem 1968 a skončením nadějí pražského jara, ale začaly rokem 1948 a popravami. Prostě to byl ten problém, čili nebyly to dohody s komunisty, ale bohužel mnoho lidí v Chartě 77 se zastávalo vlastně té etapy, která pro mě byla vlastně nejhorší, protože ty popravy, to bylo mnohem horší, než třeba perzekuce po Chartě 77.

Martin Mejstřík: Já to zpřesním. Tomáš Sokol nebyl sundán ze svého postu, nicméně Pavel Rychetský mu pohrozil tím, že přestane být pražským prokurátorem, že prostě ty komunisty potřebují. Tím pádem Tomáš Sokol stáhl ten dopis, ten pokus o postavení komunistů mimo zákon. Ale ono to je důležité, proto já se u toho zdržuju, protože Tomáš Sokol použil stejný paragraf, který doteď v tom trestním zákoníku máme. Jakékoliv pokusy, ke kterým se dostanu, o to, aby se trestní zákoník doplnil o explicitně vyjmenované příklady extrémistických hnutí, kterých se ten tehdejší § 360 týkal, to znamená hnutí zaměřených k potlačování lidských práv a svobod, aby v závorce bylo vymezení, že je to komunismus a nacismus. Ústavní soud, tehdy ještě federální, tu závorku vyškrtl s tím, že stačí a že je lepší obecné pojmenování těch extrémistických hnutí, což je pravda - v právním státě by to jistě fungovalo, ale v ČR to nefunguje. A dostávám se k tomu, co tady předeslal Petr. Já jsem byl od roku 2002 do roku 2008 senátorem, v roce 2004 tam [tj. do Senátu jako zvolený senátor] přišel kolega Jaromír Štětina a společně jsme připravili, dvakrát za to období jsme se pokusili trestní zákoník znovelizovat tak, abychom tam měli tu závorku. Měli jsme v ruce dokonce vyjádření tehdejšího policejního prezidenta, že policii skutečně ta závorka chybí, že oni nevědí, jak se mají chovat. Existuje tady velká disproporce v posuzování, ze strany policie a justice, pravicového extrémismu, což v našem pojetí je neonacismus, a toho levicového, což je komunismus. Tímto vyjádřením jsme se pokusili tu novelu podpořit. Byly kolem toho velké diskuse v tom smyslu, že je lepší obecné znění než to tam konkretizovat a že bychom museli vyjmenovat spoustu jiných hnutí a komunismus že má různé varianty a že to je složité a tak. Ministerstvo vnitra potom vydalo brožurku... To je o tom, jak 35 let nejsme schopni se dohodnout na tom, že ten komunismus prostě byla diktatura, že komunismus vychází ze zločinné ideologie, že podstatou komunismu je násilí. Jaké jiné verze komunismu, proboha, buďto je to komunismus, který vychází z Marxe a Engelse a Lenina, anebo to není komunismus a je to nějaká nová levá, prostě strana práce, nebo co já vím. Takže velké diskuse proběhly. Senát tenkrát nakonec, protože byl pravicovější, pravicověji zaměřený, tak to přijal. Putovali jsme do Poslanecké sněmovny, kde jsme po čtyřhodinové debatě přesvědčili tehdejší sociální demokraty. Apelovali jsme na jejich svědomí a na to, že komunisté jim po roce 1948 šli po krku, tak, proboha, přece se s nimi nebudete paktovat a obhajovat je. A skutečně jsme je nalomili a oni tenhle návrh odsouhlasili. Nicméně v parlamentu funguje něco jako zpochybnění hlasování. Takže se přihlásil předseda poslanecké sněmovny, nějaký Vlček, už jsem zapomněl jeho křestní jméno, za sociální demokracii, bývalý člen KSČ [šlo o Miloslava Vlčka, poslance za ČSSD v letech 1996-2010, předsedu Poslanecké sněmovny PČR v letech 2006-2010, bývalého člena KSČ z let 1983-1989]. Přihlásil se s tím, že zmáčkl špatné tlačítko, takže se muselo hlasovat znova a on si vyžádal pauzu na jednání poslaneckého klubu. Tam instruoval všechny jeho členy, jak mají hlasovat, a na podruhé už to neprošlo. Druhý pokus, dokonce po výzvě pléna Senátu, abychom na podruhé tu novelu rozšířili o trestnost symbolů komunismu, jsme předložili na podzim roku 2007, nicméně v lednu 2008 byly prezidentské volby, v nichž kandidoval Václav Klaus. Senát tehdy byl většinově ovládaný ODS, a protože pravděpodobně Václav Klaus ty hlasy komunistů, kteří byli v parlamentu, potřeboval, tak ODS to projednávání našeho návrhu odkládala a odkládala, až bylo po volbách. Václav Klaus se stal prezidentem, nicméně já s Jaromírem Štětinou jsme Václava Klause velmi kritizovali a nechtěli jsme, aby byl prezident, a tím pádem skončil náš druhý pokus o prosazení té novely trestního zákoníku s tím, že ho smetla ze stolu ODS v Senátu a se slovy tehdejšího předsedy té senátní ódéesky Přemysla Sobotky, že ODS připraví lepší návrh. Takže na ten lepší návrh čekáme dodnes, vážení přátelé. 

 

Petr Blažek: Důležitá byla komise, která vznikla v Senátu. Mohl bys připomenout, čemu se věnovala a jak to dopadlo? Jako vždycky...

 

Martin Mejstřík: My jsme byli s panem senátorem Štětinou taková docela dobrá dvojka, protože, jak vidíte, já se do těch věcí hodně emočně vkládám a jsem takový ,,Robespierre", a pan senátor Štětina byl o něco starší a rozvážný a důstojný senátor.

 

Petr Blažek: ,,Danton."

Martin Mejstřík: Tak jsme se hezky doplňovali. Jeho nápad byl, a prosadil ho, že bychom měli dát dohromady senátní komisi, která bude posuzovat ústavnost jednání KSČM. Sesbírali jsme za ty dva roky, kdy ta komise existovala, asi pět šanonů důkazů. Měli jsme k tomu při ruce právníky. Samozřejmě Senát, senátor má možnosti, které nemá obyčejný občan, takže jsme si zaplatili právní kancelář, která to dávala dohromady, posuzovala, my jsme sbírali důkazy. Po dvou letech vznikla zpráva a byla přijata Senátem, která jednoznačně hovořila o tom, že Komunistická strana Čech a Moravy porušuje ústavnost České republiky. Přesto, že má, to je důležité, to je její [tj. KSČM] důležitý argument, ,,my nejsme žádní extrémisté, vždyť my máme demokratické stanovy". To sice mají, ale ty činy byly jasně zdokumentovány komisí a byla o tom sepsána a odsouhlasena ta zpráva. Jedním z důkazů, které bych tady rád předložil, bylo i to, že komunisté za celou dobu, co v tom parlamentu seděli, což bylo až do roku - nevím, je to asi dva nebo tři roky zpátky - ačkoli se verbálně distancují od zločinů komunismu, o kterých zde hovoří Hana Marvanová, a nejenom z padesátých let, ale od všech dalších, tak nepodpořili v Parlamentu České republiky jedinou novelu, jediný zákon, který by odškodňoval oběti komunismu. Proti některým zákonům dokonce podali ústavní stížnost. To znamená, že místo aby opravdu s lítostí, s projevenou lítostí byli první, kdo by navrhoval tyto zákony, tak je všechny sabotovali a doteď sabotují.

Petr Blažek: Výsledky té komise potom putovaly dál. Jejich konec byl nepříliš radostný, protože skončily v bludišti ministerstva vnitra. Pamatuji si to správně?

Martin Mejstřík: Skončily v bludišti ministerstva vnitra. Tady bych ještě...

Petr Blažek: Ministerstvo vnitra může jediné podat návrh k správnímu soudu k případnému zákazu té strany a ministr vnitra (Pecina) to tehdy nepodal.

Martin Mejstřík: No to je také paradox, já nejsem právník, možná by to tady objasnila paní doktorka Marvanová. Podle našeho právního řádu žalobu správnímu soudu na rozpuštění nebo pozastavení nějaké politické strany může podat občan skrze nějakou právní kancelář, ale pouze prostřednictvím vlády anebo prezidenta. To byl ten první pokus, o kterém hovoří Petr.. .

Petr Blažek: Ani na vládu to nedoputovalo ...

Martin Mejstřík: Ne, totiž vláda ve dvou pokusech, kterých jsem se zúčastnil, to nedostala na stůl. Skončilo to vždycky na ministerstvu vnitra. Vždycky u jednoho stejného úředníka. Takže já zde chtěl vypíchnout to, co zde na začátku Hana Marvanová zmínila a nějak to možná zaniklo. Nejde jen o justici, kterou jsme převzali po komunistech, ale i o státní správu. Tam nerozhodují ministři, bohužel, ale ti úředníci pod nimi. Takže mluvím o těch dvou pokusech podat správnímu soudu, respektive požádat vládu, aby podala správnímu soudu žalobu na rozpuštění komunistické strany, tak to v obou případech skončilo u jednoho a toho stejného úředníka, který to posoudil, objednal si nějaké dva tři expertní posudky, což byli nejspíše nějací jeho kamarádi, kteří napsali, že to je nesmysl, a pan - nevím, jestli je doktor - Henych rozhodl, že to vládě nepředloží. A je vystaráno.

 

Petr Blažek: Možná Kamil Nedvědický by mohl doplnit, jak to vypadalo s Komunistickým svazem mládeže, protože to je vlastně také politická organizace, byť juvenilní. Tak to je jediný příklad zákazu, nepletu-li se, komunistické organizace po roce 1989.

 

Kamil Nedvědický: Já jenom ještě k tomu, co říkal Martin Mejstřík, ty posudky a myslím, že můžeme asi jmenovat, to bylo nakonec zveřejněno - jeden z nich napsal třeba Pavel Uhl, ty posudky byly jednoznačné, dlouhé, podložené desítkami judikátů a argumentů, že komunistická strana není, nemůže být označena za extrémistickou či zločinnou organizaci, že by to stát neustál ani u národních, ani u mezinárodních soudů. A to vlastně byla argumentace, po které samozřejmě ten úřední aparát ministerstva vnitra si takzvaně umyl ruce ...

 

Martin Mejstřík: Jestli mohu, mě to opravdu hodně zajímá, myslím si, že i tady publikum to bude zajímat. Jak je možné, že o takto důležité věci může rozhodnout úředník? Já myslel, že je možnost podat třeba ústavní stížnost, ale údajně není. Vy nemůžete podat ústavní stížnost na toho úředníka ...

 

Kamil Nedvědický: On samozřejmě to jako - v uvozovkách - nerozhodl úředník. On samozřejmě postupoval podle interních pravidel podle spisového řádu, seznámil s tím své nadřízené a opřel se o ty dva posudky. Nevím, jestli nebyly tři, vím o dvou, které jsem i četl, které jednoznačně tenhle postup nedoporučovaly a jednoznačně mluvily o tom, že ministerstvo vnitra prohraje veškeré soudy ať už na té národní nebo pak na mezinárodní úrovni. Samozřejmě velice hluboce se zabývaly rozborem pojmu komunistický, komunistická, komunistické, až možná někam do pravěku to trošku přeháním - ale, řekněme do starověku. Jak se podle názvu nesmí nic posuzovat, jak se to posuzuje podle obsahu. A takovéhle argumenty tam byly podložené celou řadou judikátů.

 

Petr Blažek: Omlouvám se, že to popoháním, ale co ten Komunistický svaz mládeže? Tam to tedy bylo jinak...

 

Kamil Nedvědický: Tam to bylo jinak, tam, řekněme, ten úřednický aparát zafungoval, ale došlo k tomu, že to nakonec rozbila justiční soustava. Došlo nakonec k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v roce 2008, který zrušil to správní rozhodnutí, a i u Komunistického svazu mládeže dospěl k závěru, že to, že se na svých akcích členové Komunistického svazu mládeže, ti mládežníci, hlásí k totalitnímu zločinnému zavrženíhodnému režimu, to, že vyzývají ke svržení demokratického právního státu a k nastolení třídního systému vlády jedné strany, nestačí. Že to měřítko musí být daleko větší, že to musí být nějaké dokazatelné činy, že to musí být konkrétní aktivity, snad až nějakého téměř teroristického charakteru, aby bylo lze označit tu organizaci za podporující zločin, tedy ve své podstatě za zločinnou. A samozřejmě řešily se ty formálně schvalované stanovy, kde si samozřejmě každý napíše, co chce, víceméně, kde je samozřejmě napsáno, že ta organizace vychází z právního řádu České republiky a je v souladu s ním zaregistrována. Nevím, jestli budeme mít čas dostat se k symbolům. Já, ještě, než bude mluvit paní doktorka Marvanová, já bych jenom řekl, že zase ti naši alibisté, kteří říkají, že nelze zakazovat komunistické symboly a podobně, se mohou opřít o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v kauze Vajnaj, kde vlastně Evropský soud pro lidská práva srovnával nacistické symboly s komunistickými a dospěl k závěru, že ty nacistické jsou přímo spojené se zločinným zavrženíhodným režimem, který vedl k likvidaci milionů lidí, druhé světové válce a holocaustu, zatímco ty komunistické ne. Ty samozřejmě nelze tak jednoduše vztáhnout k těm totalitním režimům. Doporučuji k přečtení, je to dostupné ve všech právních systémech typu ASPI apod. Myslím, že i na internetu se dá tenhle rozsudek Evropského soudu pro lidská práva dohledat. Byly tam i velmi zajímavé obraty toho typu, že vlastně kdyby byly komunistické symboly automaticky označené za propagující zločinný režim, jak by k tomu přišly ty západoevropské komunistické strany, které léta fungovaly v rámci demokratického právního státu, takže najednou úplně jiný zkreslený pohled ze strany, řekněme, soudců, z nichž většina vůbec neví, o čem hovoří u komunistického režimu, protože nezažili komunistický režim, a tím pádem ho zlehčují na rozdíl od nacistického.

 

Petr Blažek: Já si pamatuji, že Martin Mejstřík dělal takový seminář, který se týkal těch symbolů. Já jsem tehdy popsal vznik toho srpu a kladiva, konkrétní ruskou postavu - ten [autorJ se jmenoval Kamzolkin, který to udělal přímo na objednávku moskevského Massovětu, jak byla ta zkratka, v roce 1918 a pak to bylo uzákoněno jako symbol bolševického Ruska a následně Sovětského svazu, takže je to naprosto absurdní výklad. Poprosil bych teď Hanu Marvanovou, ty jsi chtěla říci pár slov.

 

Hana Kordová Marvanová: Abychom právě neskončili jen u diskuse, tak já tady mám konkrétní návrh, který Martin Mejstřík poslal nám senátorům, který směřuje ke změně trestního zákoníku a já bych ráda ten návrh vznesla, v souvislosti s tím dnes vláda projednává docela rozsáhlou novelizaci trestního zákoníku, který se týká řady věcí. Tahleta věc tam není, ale já bych ráda, aby se tam dostala. A chci to vznést do té debaty, protože já jsem zjišťovala na základě návrhu pana Martina Mejstříka, tak jsem se ptala senátorů, my jsme to probírali na klubu ODS a TOP 09 - nebyla nějaká ochota, aby Senát předložil vlastní iniciativu, ale my teď dostaneme a sněmovna dostane novelizaci trestního zákoníku a tam by se mělo konečně uzákonit výslovně, já tady mám i tu změnu, tak, jak nám to Martin poslal, aby bylo výslovně [uvedeno], že těmi hnutími, které směřují k potlačení práv a svobod člověka jsou jak nacistická, tak komunistická hnutí. To by totiž byl docela průlom, protože pokud by byla zakázána propagace, ono propagací je i to, že to mám v názvu a pořád to opakuji, a neumím si představit, že by tady někdo založil stranu nebo provozoval politickou stranu či hnutí, která by měla v názvu nacistická, to by určitě nešlo, ale komunistická, to nám nevadí. A v tom, slovo tvoří. Takže abychom neskončili jenom u těch slov, toto jsem si teď vytáhla, načetla jsem si, co vláda předkládá - tu změnu tam tedy nepředkládá, ale pravicová část má v obou komorách většinu, takže by měla být vystavena tomu, jestli by se to konečně prohlasovalo do trestního zákoníku. Potom by ty soudy, které by eventuálně posuzovaly nějaký návrh, k tomu by už musely přihlížet, pokud trestní zákoník přímo hovoří o propagaci komunistického a nacistického hnutí jako o trestném činu. A mohlo by to tu věc posunout. Tak k tomu se tady zavazuji a říkám to i tady, protože by to chtělo ve veřejném prostoru tuto myšlenku, s kterou přišel Martin Mejstřík a posílá to senátorům, výrazně podpořit. A ukáže se, jestli ta pravicová většina, která je v obou komorách, jestli bude mít vůli to, byť po pětatřiceti letech, ale konečně udělat.

 

Petr Blažek: Dal bych slovo Martinovi jako závěrečnou tečku v naší debatě a případně jeden, dva dotazy z publika ...

Martin Mejstřík: Já Haně Marvanové velice děkuji. Na začátku se Petr Blažek zamýšlel nad tím, jestli se měli komunisté zakázat, nebo přejmenovat, jestli by to nebylo jenom přelakování apod. Já si myslím, že to nevyrovnání se s komunistickou minulostí byla naprosto zásadní chyba - řeknu asi fakt, Václava Havla, protože on měl obrovskou autoritu. Já si myslím, abych ho jenom nekritizoval, myslím si, že to byl nejlepší prezident, kterého jsme tady mohli mít, ale toto pokládám za obrovskou chybu, protože my jsme začali tu demokracii stavět na písku. Nemůžete stavět demokracii, aniž pojmenujete dobro a zlo, aniž řeknete, co je pravda a co je lež. Nemůžete stavět demokracii na tom, že navážete na právní a justiční systém totality, že ty, kteří totalitě sloužili, necháte ve státní správě, v policii, v justici. To se potom ta demokracie blbě buduje. A to, co zažíváme my pětatřicet let poté, to je důsledek toho všeho - Babiš, jenom jako příklad. Ale, mám to nějak uzavřít. Já už od roku 2008 nejsem v politice aktivně, žiju na venkově a dělám úplně jiné věci, ale je pravda, že toto téma nevyrovnání se s komunistickou minulostí mě hodně pálí, takže to je jediné téma, které si ještě nechávám v té politice. Vloni jsme se sešli s panem senátorem Štětinou a sepsali jsme takovou výzvu českému parlamentu, která po nich [tj. poslancích a senátorech] požaduje, aby konečně napravili tu chybu z roku 1990 a postavili komunisty mimo zákon. Poslali jsme to v únoru letos všem poslancům a senátorům, takže nejenom senátorům, s tím, že se nám s podporou ozvalo z 281 členů parlamentu, který, jak řekla Hana, je pravicově zaměřený, 6 lidí s tím, že podporují tuto výzvu. Nicméně Hana tady je první, která, ačkoli jsem se snažil se všemi komunikovat a nějak se s nimi domluvit o nějaké akci, tak - prostě čas plyne a nic. My jsme s Jaromírem Štětinou doufali, že to stihneme k tomu pětatřicátému výročí, to se nepovede. Takže to, co tady říká Hana, tak to je vlastně první člověk, který nám slibuje, že to předloží. Na základě té loňské výzvy, kterou jsme dali dohromady s panem senátorem Štětinou, jsme založili takový spolek, který tu výzvu a ty politiky chce hlídat a chce je tlačit k tomu, aby uzavřeli Listopad. My jsme to nazvali Listopad ještě neskončil. Pro nás, aktivní lidi v té studentské a následně sametové revoluci, prostě ten Listopad ne-skončil, dokud ti komunisté nebudou postaveni mimo slušnou demokratickou společnost. My máme, ten náš spolek, v kavárně Louvre 15. listopadu 2024 tiskovou konferenci, kde chceme oznámit patnáct bodů, které zde nebudu říkat, které budeme požadovat po vládě a parlamentu, aby je splnil. Nicméně není to jen o tom postavit tu stranu mimo zákon. Těch věcí souvisejících je daleko víc. Já bych úplně na závěr zmínil konferenci, kterou jsem jako poslední velkou akci v Senátu uspořádal, mezinárodní konferenci Svědomí Evropy a komunismus. Tehdy měl úvodní slovo Václav Havel, který po tolika, mnoha letech - bylo to v roce 2008 - dospěl k tomu, že nacismus je srovnatelný s komunismem, a já jsem zde chtěl přečíst to, co k tomu tehdy řekl, není ale na to čas. Nicméně, uvědomil si, že jsme tu chybu v roce 1990 udělali. Na závěr této mezinárodní konference, kterou pozdravili Margaret Thatcherová a Zbygniew Brzezinski a na které jeden z hlavních řečníků byl Joachim Gauck a byla zde spousta poslanců Evropského parlamentu a mezinárodních hostů, jsme přijali takzvanou Pražskou výzvu, z níž vám přečtu jen tři krátké body. Myslím, že pokud nepřeneseme toto téma na pole mezinárodní, tak Evropa se nikdy nesjednotí. Západ prostě musí pochopit, co ten komunismus pro střední a východní Evropu znamenal, že ty zkušenosti jsou opravdu srovnatelné s diktaturou nacistickou a že je potřeba to téma přenést do „Evropy". Ta Pražská výzva má 19 bodů, přečtu pátý, šestý, sedmý: ,,Požadujeme zajištění principů rovného zacházení a nediskriminace pro oběti všech totalitních režimů. Vyzýváme k evropskému a mezinárodnímu úsilí za účelem odsouzení minulých komunistických zločinů a za účinný boj proti pokračujícím komunistickým zločinům. Vyzýváme k uznání komunismu jako nedělitelné a hrůzné součásti společné evropské historie. Vyzýváme k přijetí celoevropské odpovědnosti za zločiny spáchané komunismem." Atd., atd. Protože toto je mezinárodní konference, jsou tady i hosté ze zahraničí, tak bych na ně apeloval, aby opravdu toto téma nám pomohli přenést na evropskou úroveň.

 

Petr Blažek: Máme ještě čas na jeden dotaz. Mirek Vodrážka.

Hlas z pléna - Miroslav Vodrážka: Jenom krátce dvě poznámky. První je lingvistická. Spočívá v tom, jak se tady po dva dny hovoří o revoluci, hovoří se třeba například o ukradené revoluci. Když si přečtete nějaké dějiny revolucí, tak zjistíte, že základním znakem, ať to byla [např.] Francouzská revoluce, že základním znakem revolucí je diskontinuita s právním řádem. Takže já si myslím, že velký problém s tím, že se nemůžeme vyrovnat s komunistickou minulostí je, že používáme špatný jazyk. Že sémanticky je to špatně, my bychom správně neměli hovořit ani o revoluci. To je lingvistická poznámka. A druhá, ta je historická, že existuje fantastická knížka od polské socioložky, která se jmenuje Jadwiga Staniskis, a ta se zabývá právě postkomunistickými režimy, a říká, že největším problémem postkomunismu jsou kulaté stoly. A já jenom připomínám jednu důležitou historickou událost, na kterou si vzpomene Hanka. My v undergroundu jsme byli skutečně nejradikálnější částí disentu a v lednu, na začátku roku 1990, došlo k velkému konfliktu, který jsem popsal ve Voknu, mezi Petrem Cibulkou a Jaroslavem Šabatou. Potažmo bylo to také samozřejmě před volbami atd. A ten spor, když se podíváte zpětně na ten článek, tak ten Cibulka vytýkal právě Havlovi nedemokratičnost těch kulatých stolů. Takže je to absurdní, že takoví lidé a osobnosti, jako je Cibulka, měli historicky pravdu.

Petr Blažek: Děkuji Mirkovi, omlouvám se, že na další dotazy nezbude čas, ale konference běží dál a Kamil Nedvědický jako zástupce hlavního organizátora pozve na další program a jistě také představí, možná už dnes, výsledek, o kterém jsem mluvil na začátku, výsledek dlouholetého bádání ÚSTRu.

 

Kamil Nedvědický: Já vezmu ještě jednu věc, až se bude měnit ten trestní zákoník, tak je potřeba se podívat do toho současně platného, kde je paragraf 405. A já si tento paragraf dovolím přesně ocitovat: ,,Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium, nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti, nebo válečné zločiny, nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta."

 

Petr Blažek: Já jsem to tady připomínal, to byl návrh Jiřího Payna z roku 2001.

Kamil Nedvědický: A tenhle paragraf máme už v současném trestním zákoníku, takže pokud někteří puristé mezi legislativci budou hovořit o tom, že není možné vypisovat nacistické a komunistické, tak už to tam legislativně technicky máme. To je jedna věc. Druhá věc - řečnická otázka: Kolik propagátorů obhájců a prosazovatelů komunistického genocidia a komunistických zločinů proti lidskosti bylo podle toho paragrafu odsouzeno? Jeden. Máme tady jeden pravomocný rozsudek. Bývalý místopředseda Ústředního výboru Komunistické strany Čech a Moravy Josef Skála, který se se svými kolegy snažil tvrdit, že katyňský masakr se vůbec nestal, a pokud se stal, tak ho udělali Němci, protože komunisté by žádné takové zločiny nikdy neudělali, byl pravomocně odsouzen podle paragrafu 405 Trestního zákoníku, takže první vlaštovka, doufejme nikoliv poslední.

***

Sborník SECURITAS IMPERII 45/2024, jsem náhodně „potkal“ při návštěvě ÚSTR koncem loňského roku. Sborníky z jeho produkce jsou volně k dispozici. Netuším, v jakém počtu se vydávají a kde končí? Měly by být součástí povinné četby na školách. To v naší stále silně postkomunistické zemi, nehrozí.

 

Doporučuji k přečtení a k zapamatování tučně zvýrazněný text, a především informace a názory Martina Mejstříka. Byl bych překvapen, kdyby tuto konferenci vysílala veřejnoprávní ČT v přímém přenosu, či alespoň o ní informovala. Nedivme se, že ani po šestatřiceti letech od Listopadu 89 nemáme Muzeum totality a zločinů komunismu, na rozdíl od Rumunska, či Polska? 

 

V příloze naleznete odpověď ČRo, ze dne 23.2.2026, na moji ZOI k rukám ředitele ČRo Petra Zavorala, ze dne 8.2.2026 – v poslední den zákonné lhůty na odpověď – ve věci pořadu o gen. StB A. Lorenzovi. Autory pořadu byl i bývalý gen. ředitel ČRo, zemřelý Petr Duhan. Pokud na pořad existují autorská práva, tak vyjdou jistě levněji, než natočení nového pořadu, který by „objevoval objevené“, pokud vůbec?

 

Pořad o posledním šéfovi StB gen. Alojzovi Lorenzovi, jsem si náhodně vyslechl ve 4. hod. ráno (nemohl jsem usnout), resp. jeho půlku. Na konci zaznělo, že byl nejdéle sloužícím šéfem StB v zemích tzv. Východního bloku – do jara 1990 a že těsně před svým odchodem předal část tajných dokumentů osobně ruské ambasádě v Praze. Můžeme jen spekulovat, jaké to byly? Ruské tajné služby umí skvěle pracovat dlouhodobě. Nelze proto vyloučit, že to mohly být i informace o Václavu Klausovi, které by vysvětlovaly jeho „vstřícnost“ k Rusku, včetně informací o dnešním prezidentu ČR gen. Petru Pavlovi, který se v té době školil na rozvědčíka. Školící středisko StB nemohlo nebýt pod plnou kontrolou KGB, jeho řízení nevyjímaje. 

 

Se zločinným totalitním komunistickým systémem, jsme se stále nevyrovnali. Jeho zločinné metastázy pronikly, bez odporu, do všech institucích správy země. Konečný účet, bude daleko vyšší, než ten z roku 1989, jak po materiální stránce, tak po morální. Každá změna začíná jednotlivcem a jeho činem, byť sebemenším – platí pro dobro i zlo! Ještě máme volbu, čas se krátí.

 

JŠ    
***
JUDr. Pavel Rychetský, bývalý předseda Ústavního soudu ČR, jeho dizertační práce z roku 1967

Dizertační práci jsem jen zběžně přehlédl a okopíroval si ji. Přečtu si ji později. Pokud tam budou myšlenky hodné zveřejnění, samozřejmě s nimi veřejnost seznámím. Nepředpokládám, že bych k tomu opět potřeboval souhlas autora.