V době okupací kolaborujeme, udáváme, přežíváme za každou cenu. Nehrozí-li nám žádné nebezpečí, jsme najednou „hrdinové“ a „bojujeme“ proti bezbranným. Za naši svobodu museli bojovat většinou druzí.
Stále se vypořádáváme s naší zločinnou minulostí. Nedokážeme-li se s ní vyrovnat, bude se nám stále připomínat i v budoucnu. Hoši tam na nebi, omluvit se vám nelze, není to omluvitelné, o to více je to trvale zavazující.
Nikdo za tuto tragédii nebyl nikdy souzen. Gardisté a skuteční kolaboranti s nacisty po válce vstoupili do KSČ, stali se z nich vážení soudruzi. Vrahy zbavil odpovědnosti zákon 115/1946, který jejich čin zařadil do kategorie „Spravedlivá odplata“.
Pro rodinu Vincence Hertla záchrana nepřišla. Vedoucí Okresní správní komise v Podbořanech Dr. Krása celou rodinu bez soudu nařídil popravit, „aby příkladným potrestáním bylo zabráněno dalším podobným incidentům v zájmu úspěšného osídlení pohraničí.“
V ČR jako by tato gesta byla stále jen selektivní – vrazi jsou jen ti druzí. My za naše vlastní zločiny nemůžeme, tak proč bychom je omlouvali a uctívali památku nevinných, navíc našich bývalých krajanů…