Co ztrácí pozornost, začne většinou růst divokým způsobem, nebo krniví. A s lidmi to není příliš jiné, kdo nevěnuje svým spolupracovníkům pozornost, až pozdě lituje, že mu zakrněli tak, že již není možno napravit ničeho.
Když jsem měl 20 let, myslel jsem si, že můj otec je idiot. Ve třiceti, jsem si občas myslel, že má docela pravdu. Ve čtyřiceti, že to byl celkem moudrý chlap. V padesáti jsem si řekl: kdyby tu tak byl a poradil mi!
Zastrašování veřejnosti, zneužívání trestního práva k umlčování kritiky, a nedostatek sebereflexe ze strany soudních institucí jsou znaky autoritářství, nikoliv demokratického právního státu.
Člověk je nezměnitelný, nucen neustále stoupat a klesat, neschopen udržitelného stavu tak, jako to umí zvířata. Budováním blahobytu rosteme jen do určité hranice. Jeho nezřízenou konzumací zákonitě časem padáme a vracíme se na začátek.
Budeme o dnešních zločinech psát zase až za 30 let, nebo opět budovat nové Muzeum Paměti národa za 50 let o dnešním dění, zamlčovaném před veřejností, jako za vlády KSČ? (Ne)závislá média o nich ví, ale poslušně mlčí, stejně jako v 50tých letech ...