Po roce 1945, jsme naše krajany, s německými kořeny, barbarsky vyhnali na základě kolektivní viny. Potrestali jsme se sami. Hospodářsky, kulturně a mravně jsme se z toho stále nevzpamatovali. Mravní úpadek dnes vidíme všude kolem sebe.
Při vyslovení jména Baťa si většina lidí představí boty. Jan Antonín Baťa ale hleděl mnohem dál. V době, kdy většina Čechoslováků televizi nikdy neviděla, poslal svého odborníka do USA a začal uvažovat o vlastním televizním vysílači ve Zlíně.
Pod vedením Jana Antonína Bati se tato kontinuita proměnila v bezprecedentní expanzi. Organizace se rozrostla z přibližně 16 500 zaměstnanců v roce 1932 na více než 100 000 zaměstnanců po celém světě...
"Asi to tak má být", řekla mi ukrajinská organizátorka. Rozloučili jsme se. Jeden z nás čtyř byl Čech. Jeho syn padl na Ukrajině. Bojoval v Ukrajinské armádě… Jistě bude také mezi vyznamenanými. Čest jeho památce.
Na pár dní se odmlčím. Na pozvání Ukrajinského štábu mezinárodního diplomacie se zúčastním mezinárodního projektu na Ukrajině. Bylo mi ctí pozvání přijmout, vnímám ho i jako ocenění mé podpory Ukrajiny od začátku války.