Pro rodinu Vincence Hertla záchrana nepřišla. Vedoucí Okresní správní komise v Podbořanech Dr. Krása celou rodinu bez soudu nařídil popravit, „aby příkladným potrestáním bylo zabráněno dalším podobným incidentům v zájmu úspěšného osídlení pohraničí.“
V ČR jako by tato gesta byla stále jen selektivní – vrazi jsou jen ti druzí. My za naše vlastní zločiny nemůžeme, tak proč bychom je omlouvali a uctívali památku nevinných, navíc našich bývalých krajanů…
"Asi to tak má být", řekla mi ukrajinská organizátorka. Rozloučili jsme se. Jeden z nás čtyř byl Čech. Jeho syn padl na Ukrajině. Bojoval v Ukrajinské armádě… Jistě bude také mezi vyznamenanými. Čest jeho památce.
„Věrnost mému lidu pro mě znamená víc než můj majetek nebo můj život.“ Jan A. Baťa nemluvil nahlas, protože nemohl riskovat životy těch, kdo sami mluvit nemohli. Toto mlčení, tehdy nepochopené, si dnes žádá uznání.
Umírá většina malých dětí, nemocných a starých. Stoupá počet sebevražd. Těžké životní situace prožívají ženy, které se snaží chránit nejen sebe, ale hlavně své děti. Schopní vězni chodí pravidelně na práce k „novým“ pánům.