Právo, slečno Tagartová?“ podivil se soudce Narragansett. „Jaké právo? Já s ním neskončil – ono přestalo existovat. Stále se však věnuji své profesi, stále sloužím spravedlnosti… Kdepak, spravedlnost existovat nepřestala. Jak by mohla?
Ani po 35 letech nezná česká společnost plně pravdu o své předlistopadové minulosti. Nedivme se. Nemálo těch, co využili totalitu ke snadnému živobytí, využilo podobně demokracii ke stejnému. Cinkání klíčky nikoho a nic nemůže ohrozit.
Věřme, že svůj postoj při hlasování 16. října senátoři z Výboru pro lidská práva změní a nebudou sami, kteří odmítnou hlasovat pro morálně pokleslou osobu. Už nebudou moci říci, že nevěděli.
Za takovou veřejnoprávní „službu“ má občan platit a ještě připlatit?! Platí se jen za kvalitu. Připlácet za rostoucí nekvalitu trvale, může jen „poslušná ovce“, jdoucí na porážku!
Společenská tyranie je často daleko nebezpečnější než politická. A i když neukládá tak přísné tresty, nelze před ní uniknout, proniká hlouběji do všech sfér života a zotročuje duši.