Stále se vypořádáváme s naší zločinnou minulostí. Nedokážeme-li se s ní vyrovnat, bude se nám stále připomínat i v budoucnu. Hoši tam na nebi, omluvit se vám nelze, není to omluvitelné, o to více je to trvale zavazující.
… Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. … Jen málokteří z nás dokázali nahlas zvolat, že mocní by neměli být všemocní.
V době okupací kolaborujeme, udáváme, přežíváme za každou cenu. Nehrozí-li nám žádné nebezpečí, jsme najednou „hrdinové“ a „bojujeme“ proti bezbranným. Za naši svobodu museli bojovat většinou druzí.
V ČR jako by tato gesta byla stále jen selektivní – vrazi jsou jen ti druzí. My za naše vlastní zločiny nemůžeme, tak proč bychom je omlouvali a uctívali památku nevinných, navíc našich bývalých krajanů…
Měl jsem mnohonásobného vraha Vaše udusit polštářem – zachránil bych život plk. Rajchlovi a vykonal spravedlnost za občany ČR. Jistě bych tyto řádky už nepsal. Selektivní „spravedlnost“ v naší zemi funguje stále spolehlivé.